Přestože asanační zákon začal platit až v 90. letech 19. století, kořeny asanace jsou starší. Jedním z přelomových momentů předjímajících věci příští je rozhodnutí z října 1866, že už dál nebude využíváno opevnění města.
Na to navazovalo vyjádření Spolku architektů a inženýrů v království Českém v roce 1873. Mimo jiné definuje, jak mají být stavěny ulice, jak má být hospodařeno s pitnou vodou či nakládáno s odpadky. Architekti psali rovněž o potřebě vybudování nových nábřeží a regulaci Vltavy.
Jedním z hlavních důvodů, kterými se obhajovala nutnost přestavby Prahy, byla špatná hygienická situace v Josefově a části Starého a Nového Města. Lidé tu podle tehdejších statistik mnohem častěji umírali na infekční choroby. Ulice byly neprosluněné, obhájcům asanace se nelíbilo ani roztříštěné vlastnictví domů.
Pražské židovské ghetto před zbouráním (kolem roku 1890)
Poslední zbytky židovského ghetta v Praze před jeho zbouráním (rok 1907)
Samotný návrh asanace části centra Prahy byl poprvé předložen k projednání v listopadu 1892. Zmíněného 11. února 1893 byl přijat zákon a v březnu zahájila činnost magistrátní asanační kancelář. Asanační obvod byl na základě schváleného plánu rozdělen na 38 částí. Samotné vystěhovávání a bourání ovšem začalo až o několik let později.
Bilance první fáze asanaceCelkem bylo zakoupeno 222 domů, 2 masné krámy, 2 parcely, plochy od 22 domů, ideální podíly na 3 domech, 93 celých dílců a ideální podíly na 4 dílcích. Zbořeno bylo celkem 128 domů obecních a 22 domů samotnými vlastníky nemovitostí. Prodáno bylo 53 celých stavenišť a plochy na doplnění 25 stavenišť. Vystavěno bylo 67 novostaveb. Zdroj: Kateřina Bečková - Asanace - zatracovaný i obdivovaný projekt obce Pražské |
"Na základě povolení c. k. místodržitelství uděleného v únoru roku 1896, mohla přikročit městská rada k organizaci vyvlastňovacího řízení s majiteli domů prvních k tomu určených čtyř asanačních skupin ohraničených ulicemi Josefovskou, Dušní, Staroměstským náměstím a ulicí Mikulášskou. Řízení se týkalo 65 domů," píše ve své stati Asanace - zatracovaný i obdivovaný projekt obce Pražské Kateřina Bečková z Klubu za starou Prahu.
Majitelé starých domů nechtěli prodělat
Z dnešního pohledu se zdá zajímavé, že se majitelé domů sdružili do spolku a horovali pro asanaci.
Měli obavu, že by městská rada lidově řečeno šla na ruku některému finančnímu domu a oni by na prodeji prodělali. Chtěli proto, aby se do projektu zapojilo co nejvíce podnikatelů. To ale radní odmítali, viděli to jako nevýhodné vzhledem k celkovému výsledku asanace a stavební povolení dali jen několika podnikatelům.
Vyhláškou městské rady z října 1896 bylo možné začít se zbouráním prvních 28 domů. Nájemníci dostali výpověď a museli se vystěhovat. Přípravy k bourání se týkaly převážně objektů v Josefovském katastru. Ještě před samotnou demolicí Ústřední matice školská pořádala do demoličního areálu placené procházky.
Zákon byl prodlužován až do roku 1943
Protesty se ale objevovaly v tisku i na schůzích nejrůznějších spolků. Záměrem bylo, aby zůstaly zachovány pražské památky a nebylo zbořeno úplně všechno.
Zřejmě nejvýraznějším byl protestní Velikonoční manifest z roku 1896 sepsaný spisovatelem Vilémem Mrštíkem.
Ten doslova vynadal obráncům asanace a prohlásil, že Praha přijde o svůj malebný ráz, který nahradí "tupé činžáky vkusu odporného".
Mrštík se v následujících letech proti asanaci významně angažoval a ve své Bestia triumphans ještě přitvrdil: "Praha zlým svým příkladem stává se už jakýmsi nakažlivým morem páchnoucím pelechem všeho nevkusu a dovoleného barbarství."
Podle současných odborníků není ani dnes jednoduché asanaci hodnotit, byť nálady již nejsou tak vyostřené. "Pohled je z dnešní perspektivy již opravdu smířlivější, byť dnes by to patrně již nikdo takhle neudělal. Ale musíme si uvědomit, že tehdy byla zcela jiná situace, navíc řadu těch nových domů hodnotíme jako velmi cenných," uvedl historik architektury Zdeněk Lukeš.
Architekt: Škoda je některých synagog a kaplí
Podle historika byly již tehdy skupiny příznivců i odpůrců zhruba stejně velké. "Někteří architekti, kteří byli původně proti, se pak přidali na druhou stranu, například Osvald Polívka. Příznivci asanace se za to území tehdy styděli," uvedl Lukeš.
Pravdou nicméně je, že v rámci bourání vzaly za své některé stavby zbytečně. "Jde třeba o synangogy, kaple nebo některé domy, které sice nebyly cenné, ale malebné a Praze dodávaly atmosféru. Naštěstí ale i tehdy vznikl kompromis a nebylo zbouráno vše, některé návrhy byly opravdu radikální," uvedl Lukeš.
Bourání se táhlo až do roku 1903, kdy přestal asanační zákon platit. Nicméně v tu dobu byla o deset let prodloužena jeho platnost, což se ve stejně dlouhých cyklech dělo až do roku 1943, kdy přestal platit definitivně. Zajímavostí je, že mezi lety 1897 až 1899 se Praha potýkala s nezájmem kupců o prázdné parcely - to se ale v následujících letech rychle změnilo.
