"Když jsem se u nehod nebo jiných událostí potkával s osádkami ze záchranky, bral jsem je jako kolegy. Teď, když jsem sám potřeboval pomoc, mám pocit, že všichni zdravotníci, se kterými jsem se od pádu ze žebříku potkal, jsou něco jako polobozi," říká muž, kterému lékaři na ortopedii dávali čtyři hodiny dohromady zlomený bederní obratel a vážně pochroumanou nohu.
Snad třicetkrát lezl před třemi týdny Honza na žebřík. Pak ho u domu postavil jinam a když na něj lezl po jednatřicáté, spadl z něj.
"Byl jsem v té chvíli asi jenom metr a půl nad zemí. Zůstal jsem při vědomí. Kamarádům, kteří tam byli se mnou, jsem řekl, kde mám mobil a jak dispečerům na záchrance popsat, že jsem spadl ze žebříku. Vrtulník přistál za pár minut. Myslel jsem si, že mám něco s bércem, ale později se ukázalo, že mám poraněnou i páteř. Předpokládal jsem, že u mě nastane klasický šokový stav. Ale byl jsem pořád při vědomí. Od okamžiku, kdy kamarád vytočil tísňové číslo, jsem si jistý, že se o mě starají samí profesionálové," popisuje zraněný muž.
První vyšetření absolvoval už na místě pádu, pak následovalo upevnění do nosítek a přelet vrtulníkem do Plzně. Když přistávali na nemocničním heliportu, už tam stála připravená sanitka záchranné služby a zraněného okamžitě převezli o pár stovek metrů dál na urgentní příjem.
"Když mě předávali z vrtulníku, pořád se mnou mluvili. Ptali se, jak se cítím, jestli mi není zima. Na emergency byla najednou kolem mě spousta lidí, každý přesně věděl, co má dělat. Dokonce se ptali, jestli mi mohou oblečení rozstřihnout nebo raději sundat. Říkal jsem, ať neřeší věci za pár korun, ať dělají vše, co jim ulehčí práci. Okamžitě mě informovali, co se mnou právě dělají, jestli to teď bolet má a jak, nebo nemá," vybavuje si Jan, co bylo ještě před CT vyšetřením.
Po něm lékař přišel s diagnozou nestabilní zlomeniny obratle bederní páteře. Následovala noc na jednotce intenzivní péče a druhý den čtyřhodinová operace, před níž mu zdravotníci vysvětlili úplně vše, co chtěl vědět.
Po operaci opět noc na specializovaném oddělení a pak přeložení na klasický pokoj ortopedie. "Člověk si uvědomí teprve v okamžiku, kdy si sám nemůže vyčistit ani zuby, jak namáhavou práci mají všichni zdravotníci. Obdivuju je, co všechno dokážou," říká muž, který ví, že měl obrovské štěstí. Uzdraví se. S oporou berlí už sám dělá v rehabilitačním ústavu první kroky.
