Co mohou lidé na výstavě spatřit?
Jde o tvorbu z loňského roku, která je ale inspirovaná díly starými tak třicet let a vytvořil jsem je, když jsem žil v New Yorku. Jen jsem u nich upravil třeba barvy nebo scénu.
Původní verze obrazů pocházejí z konce devadesátých let, kdy jste žil v Americe.
Ano. Od roku 1997, po promoci na architektuře v New Yorku, jsem se profesně věnoval stavbám mrakodrapů na Manhattanu, moje večery ale patřily newyorským slečnám. Všechny bydlely ve stejné čtvrti. Zajímavé bylo, že tam žilo mnoho cizinek – Egypťanka, Španělka nebo Francouzka. Byl jsem požehnaný štěstím na krásné spolubydlící nebo přítelkyně, jejichž krásu jsem musel zvěčnit.
Jiří BoudníkV 17 letech emigroval s matkou a sestrou do USA. V Americe vystudoval školu umění a architekturu. V New Yorku stavěl mrakodrapy. Po útocích na Světové obchodní centrum 11. září 2001 se podílel na záchranářských a odklízecích pracích, svými 3D modely výrazně pomohl hasičům a záchranářům. O svých zkušenostech napsal knihu Věže – příběh 11. záři. Má vlastní architektonický ateliér a architektuře se věnuje na obou stranách Atlantiku. Plzeňská výstava Sans Souci – Bez starostí je umístěna v Galerii Karla Syky na Slovanech a k vidění bude do poloviny dubna. |
Jak těžké bylo modelky přimět, aby se před vámi svlékly?
Vzpomínám si, že když jsem s portréty začínal, maloval jsem jednu modelku z Holandska, jmenovala se Ingrid, už dříve pózovala pro několik umělců. Kreslil jsem ji v ateliéru a v jeden moment jsem řekl: Sundej si kalhotky. A ona to udělala. Vlastně mě udivilo, s jakou jednoduchostí ten proces sundávání kalhotek proběhl.
Zajímavé bylo, že najednou v ten den o půlnoci slyším bouchání na dveře. Když jsem otevřel, stála tam ona a říká mi rozhořčeně: Jak to, že jsi na mě nic nezkusil? Odpověděl jsem jí, že jsem profesionální umělec, tak to není vhodné. Překvapilo mě a šokovalo, že to ona vnímala jinak.
Na jednom z vašich vystavovaných obrazů v Plzni jsou zakryté intimní partie namalované slečny. Proč?
Dostala se ke mě stížnost z radnice, že kolem výstavy chodí děti a jeden z obrazů je může pohoršovat. Domnívám se, že je to ten, kde slečna má vidět intimní partie. Ač to není obscénní, nechtěl jsem se s nikým hádat, vytvářet problém, zároveň jsem nechtěl obrazy měnit, tak jsem koupil krajku a půl dne jsem šil pro slečnu na obraze krajkové kalhotky. Pak jsem ten pás cudnosti dočasnou žvýkačkou, která nezanechává mastný flek, na intimní partie nalepil. S cenzurou svých děl jsem se tak setkal vůbec poprvé.
Pomáhalo vám v USA umění k navazování sociálních kontaktů?
Určitě. Díky malování jsem poznal i pár svých budoucích přítelkyň. Zároveň, když má někdo zájem o vaši tvorbu, seznámíte se s ním a sblížíte. Mám mezi svými přáteli i lidi, kteří si ode mě nějaký obraz koupili.
Mimochodem, nedaleko slovanské radnice, u polikliniky, stojí zcela nahá socha Uzdravená od sochaře Jiřího Hanzálka. Ta vás, jestli se nepletu, poměrně dost ovlivnila.
Jako malý kluk jsem měl problémy se zánětem středního ucha, a tak pro mě byla budova slovanské polikliniky spojena s bolestí. Když jsem pak ale vyšel ven a viděl sochu nahé ženy, která před budovou stála, pocit bolesti byl ten tam a já obdivoval její krásu. Odtud asi pramení můj celoživotní zájem o vyobrazení ženy v rouše Evině.
Co se týče malby aktů, je v Plzni rozhodně na koho navazovat. Jak vás místní malíři ovlivnili?
Když jsem byl malý kluk, hodně jsem se kamarádil s Pavlem Bukovským. To byl můj spolužák vlastně už ve školce. Jeho tatínek Stanislav Bukovský dlouholetý, výborný malíř. Když jsem byl asi ve druhé třídě a chodil jsem k Pavlovi na návštěvu, tajně jsem nakukoval do ateliéru Standy Bukovského. Pamatuji se, že tam měl jeden obraz, byl to čtverec, otočený o 45 stupňů, a v něm byla malba ženy. A úplně dole v rohu bylo její přirození a na něm místo chloupků umělcův podpis a datum. To se mi hrozně líbilo, přišlo mi to vtipné a malého kluka něco podobného samozřejmě oslovilo.
Pak na mně měla velký vliv i tvorba Jiřího Kovaříka. V té době mě ale ještě nenapadlo, že bych sám mohl akty malovat. A pak jsem také objevil malíře Hugo Boettingera, jehož tvorba se mi velmi líbí. Nejde úplně o realistickou malbu, spíše se jedná o neoklasicistní styl. Každopádně všechny jmenované beru jako své předchůdce a moc si jich vážím. A také mě inspirují zahraniční umělci, z nich hlavně Édouard Manet a jeho krásná Olympia.
Účastnil jste se někdy také vyhlášených setkání plzeňských umělců?
Ano. Scházeli se například na Jižním předměstí v ateliéru pana Zikmunda, což byl další plzeňský umělec. Byli jsme tam s Pavlem Bukovským. Pamatuji se, že se tam kouřily fajfky, hrozně krásně to tam vonělo a také se tam vedly všemožné filozofické debaty. Jeden z umělců třeba řešil, co je a co není. Říkal: Vidíte ty hodinky? Asi ano. A teď, když je zakryji? Ne, ale víte, že tam jsou. Podobné věci mě hodně ovlivnily. Vzpomínám si, že jsem potom běžel domů a hned jsem se podíval do zrcadla, chtěl jsem tehdy vidět, jestli ve svých rysech spatřím inteligenci. Po té debatě jsem se inteligentnější cítil a zajímalo mě, jestli se to nějak projeví i fyzicky. A samozřejmě, že ne. Nicméně v takové společnosti vás napadnou různé věci. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl takových seancí účastnit. Byl to nezapomenutelný zážitek.
Standa Bukovský spolupracoval také s dalším umělcem, panem Lněničkou. Točili na kruhu keramiku a já jsem si to také vyzkoušel. Bylo to v Černicích v někdejší cihelně. Tehdy mi už nevím, jestli Pavel nebo Standa, řekl, že kdo u Lněničky točil na kruhu, emigroval. Nevím, jestli jsem tehdy dostal nápad, že odejdu, ale každopádně se to naplnilo.
V současné době jsou hodně skloňované pojmy cenzura a svoboda slova, jak to vnímáte vy?
Vím, že tahle problematika existuje, ale nijak ji nevztahuji k sobě. Podle mě je velmi důležitý respekt. Jednoho člověka k druhému, muže k ženě, ženy k muži. A tím bych ten výčet pohlaví asi ukončil. Já se v žádném případě neztotožňuji s některými nápady progresivně mystických hnutí, protože pro mě je opravdu důležité, že respektuji druhého a pak už není třeba nic rozpitvávat dál. Ať se každý člověk cítí, jak chce. Do nikoho se nenavážím, nikoho neurážím, myslím, že ani svou tvorbou. Jestli se někdo cítí pohoršen, tak je to spíš tím, že si nastavuje zrcadlo. Je to více o něm, než o mně. Já se chovám ke každému člověku stejně, ať je to někdo, kdo montuje šroubky u nějaké linky, opravář praček, ředitel firmy nebo prezident. Jestliže s ním jednám s respektem, pak je jedno, jestli někoho oslovuji ty, vy nebo oni. Určitě nikomu nedělat nic naschvál, neubližovat mu. Inkluze by měla být přirozená věc.
Uznávám pojem meritokracie, což je vláda těch, kteří něco umí. Určitě nejsem proto, aby byli lidé nahrazováni někým jen proto, že on má nějaký názor, nějaké pohlaví, nebo je něčím odlišný. Vždycky by to mělo být o dovednostech a zkušenosti.
Zpátky k umění. Jak byste charakterizoval svou tvorbu? Je spíše realistická nebo abstraktní?
Částečně jde o realistickou tvorbu. Rád ale do obrazů zapojuji čas. To znamená, že figura na plátně se vlastně hýbe. Je to, jako kdybyste měla různé obrazy v rámečcích a dala je přes sebe. Rád experimentuji s barvami. Uprostřed tvorby si třeba řeknu, že mi postava na obraze připomíná Egypťanku u Nilu. Vybaví se mi modrý Nil, tak použiji tuto barvu. Z přikrývky se potom třeba stane vodní tok. V barvách chci mít svobodu, ne se jimi omezovat.
