Když se řekne 17. listopad 1989, máte k němu osobní vztah? Cítíte, že je to tak trochu vaše datum, protože jste se v převratu, který tehdy začal, osobně hodně angažoval?
Musím říct, že už ani ne, což mě samotného překvapuje. Určitě jsem ten vztah ze začátku měl.
A kdy nebo proč tedy přišlo to "už ani ne"?
Třeba tak po generaci, kterou dnes počítáme na dvacet let. Je to tím časem, který uplynul. Už je to historie, která se už moc nedotýká současného života. Když to dnešní třicátníci vnímají jako historii, tomu rozumím, ale trochu mě překvapuje, že už i já to řadím někam mezi to, co bylo a už tak nějak není.
Co se vám v souvislosti s listopadem 1989 v hlavě promítne v hlavě především? S čím ho máte nejvíc spojený?
Vynoří se mi vždy to samé. Pocit mimořádné doby, která přijde jednou za život. Myslím tím období od podzimu 1989 do jara 1990. Tu dobu, kdy se tvořilo něco nového a člověk se toho účastnil. Připadá mi to jako doba, kdy bylo možné úplně všechno v tom lepším slova smyslu. Bylo to hodně o svobodě. Ani ne tak v tom politickém slova smyslu, ale v tom osobním lidském. Bylo to vědomí, že bude svoboda a už nebudou fízlové.
Jiří BláhovecDnes šedesátiletý lékař patřil po 17. listopadu 1989 v Plzni k lidem, kteří zakládali Občanské fórum a snažili se co nejdříve odstavit od moci soudruhy z komunistické strany. Před revolucí se stýkal s pražskými disidenty. Po roce 1989 se dostal za ODA i do vedení plzeňské radnice. Z komunální politiky odešel v roce 1998. |
A kdybyste měl dnešnímu třicátníkovi vytáhnout z té doby to nejpodstatnější, o čem byste mu řekl?
Asi bych mluvil právě o té svobodě. O tom, že najednou bylo možné se s lidmi sejít a zakřičet si, že budeme žít podle sebe a naplno. Najednou to šlo, byla v tom spontánnost. Za minulého režimu byly také demonstrace, ale byly spojené s pocitem ohrožení.
Po 17. listopadu se lidi sešli, zpívali, nikdo do toho moc nezasahoval a ono to běželo pořád dál. Myslím, že je to neopakovatelné a že v mém životě se už nic takového stát nemůže. Všechno to jelo a nevědělo se, co bude druhý den. Diskutovalo se po nocích s herci, studenty a lidi byli najednou takoví oživlí. Vzpomínám si na jedno z prvních setkání na náměstí Republiky. Ještě tam nebylo moc lidí. Chlapík z divadla zpíval We Shall Overcome, vybavuji si první společný zpěv, řečnění, shromáždění lidí.
Později přišla taková úmornější práce, schůzování, kdy u toho všechny držela naděje, že to k něčemu bude. Tehdy se ukazovalo, že to opravdu k něčemu je: volba prezidenta, parlamentní volby, změny na radnici...
V listopadu 1989 ještě nebylo jasné, jestli se komunistický režim nepokusí snahu o převrat potlačit násilím. Zažil jste v té době i strach?
Pamatuji si jednání Občanského fóra v budově plzeňské konzervatoře. Najednou tam přiletěl člověk, který tvrdil, že má stoprocentní zprávu, že už chystají sešikované lidové milice a jsou připravené tanky a že ráno to všechno začne. Z toho jsem měl zvláštní pocit. Ta zpráva vypadala dost věrohodně a zdálo se, že milice a armáda do toho vletí. Nakonec se nic nestalo.
Jak vypadá váš pohled na Listopad a dobu, která uplynula?
Někdy, když se člověk podívá, kam to dospělo, tak se mi moc nechce se k tomu znát. Ono nám to nějak nepokračuje, jak bychom chtěli.
To jste z vývoje ve společnosti tak zklamaný, že si chcete od změny režimu držet odstup?
Přemýšlím o tom, že něco Listopadem začalo a teď to pokračuje tak mizerně, že bych se k tomu někdy radši ani nehlásil. Ale hlásím, protože to patří do mého života. Svoboda se otevřela ve spoustě směrů: politika, cestování, podnikání. Máme demokracii a ta má slabá místa a spousta se toho rozkradla. Takže je vidět, že Listopad otevřel příležitosti i ke špatnostem. Ke kradení, ke zneužívání moci, k lumpárnám.
Občanské fórumPolitické hnutí vzniklo 19. listopadu 1989 v Praze. Jeho zakladatelé tak reagovali na brutální potlačení studentské demonstrace na pražské Národní třídě. Členové OF odmítali totalitní komunistický režim. Vedli dialog s představiteli komunistické moci a snažili se o přechod k demokratické společnosti. Předsedou OF byl v říjnu 1990 zvolen současný prezident Václav Klaus. |
Nemůže být tenhle částečně negativní postoj daný tím, že jste si v roce 1989 prostě namaloval budoucnost až příliš růžově?
No určitě. V tom nadšení jsme si to malovali narůžovo asi všichni. V poslední době se otevírají různé kriminální kauzy víc natvrdo, což dřív nebylo. Občas někoho z veřejných činitelů vezmou do vazby, někoho vyšetřují. O to větší je moje zděšení a ptám se sám sebe, co to vlastně bylo za systém, že se tohle nepostihovalo už dřív? Všechno jako by bylo přikryté a nic se neotevřelo. Připadá mi, jako by tady fungoval podivný a dobře zajištěný systém, protože já jsem teď přesvědčený, že se kradlo pořád.
Takže když se podíváte zpátky na uplynulých 23 let, máte z nich hlavně nepříjemný pocit?
Ale to ne. Když si tak s vámi povídám, tak si říkám, zaplať pán bůh za takový život. Co bychom si stěžovali. To, že je to kalený těmi kauzami, je špatné. A mám obavu, že se s tím moc nenadělá. Ledaže by ti, kdo lumpárny provádějí, toho nechali, když se po nich teď víc jde. Vedle toho taky existuje osobní život. Člověk má svoji práci, kterou si může organizovat, jak chce, připadá si trochu užitečný, děti studují a jezdí za hranice, kamarádi jsou spokojený. Takže tohle je myslím dobrý.
Jen mi v poslední letech trochu vadí, že se objevilo víc opravdu chudých lidí. Někteří na tom jsou mizerně. Mám pocit, že nůžky se i kvůli šetření na sociálních dávkách rozevřely moc. Jsou tu důchodci, kteří žijí z penze osm tisíc korun. Za to mají bydlet a jíst. To jde zvládnout ve dvou, ale v jednom už ne. Tohle si myslím, že se pravicové vládě vůbec nepovedlo, jakkoliv je to nějakými důvody posvěcené. Každá pravice má být velkorysá k chudým.
V pondělí vznikne nová krajská vláda a v té budou s největší pravděpodobností přímo zastoupení komunisté. Co tomu říká člověk jako vy, který kdysi komunisty pomáhal odstavit od moci?
Mám pocit, že se to jednou stát muselo. Po 23 letech to asi lidi, alespoň podle toho, jak dopadly volby, chtějí zkusit. Možná v tom hraje roli falešné přesvědčení, že za bolševika bylo dobře. Někdy mě napadá, že ty komunisti už dneska nemůžou udělat tak hrozný věci jako kdysi. Ale nevím, jestli to není naivní. Nemyslím, že KSČM je strana jako každá jiná. Na jedné straně tedy mám blbej pocit, že se komunisti vrací k moci, ale na druhé straně se tomu nedivím.
Takže strach, že z toho bude veliký malér, nemáte?
To nemám. Ale zároveň sám sebe podezřívám, že jsem málo ostražitý. Možná jsem i já zapomněl, co všechno bolševik dokázal. Asi je třeba pořád myslet na zkušenosti s komunisty z historie a je třeba to hlídat. Možná nejlepší je o tom mluvit s lidmi, kteří zažili nástup komunistů k moci v roce 1948.
