Pátek 6. prosince 2019, svátek má Mikuláš
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 6. prosince 2019 Mikuláš

Bez vody a elektřiny, se svrabem. Tak se žije ve squatu i bývalém vepříně

aktualizováno 
Jsou léta bez práce, mají dluhy a přišli o teplý domov. Žijí v otřesných podmínkách, ať už ve squatech, bývalém vepříně či v plechových halách. Není tam voda, toaleta, elektřina. Často se nakazí svrabem nebo tuberkulózou. „Kdybychom nebyli tady, už jsme dávno v márnici,“ říká Zuzana, která mezi narkomany ve Stříbře na Tachovsku žije už čtyři roky.

Na židli se pohupuje třiašedesátiletý Karel. Ačkoli je v kanceláři teplo, má na sobě zimní bundu. Vedle něj leží igelitové tašky. Levou ruku má částečně ochrnutou. Prodělal už pět infarktů. Kvůli vleklým obtížím musel na operaci, podstoupil trojitý bypass. Lékaři mu zakázali fyzickou námahu.

Fotogalerie

Je bez práce. Za uplynulé čtyři roky už prošel čtyřicet osm míst, většinou fabrik ve Stříbře nebo okolí. Svůj zdravotní stav nejdřív zatloukal, aby ho zaměstnali. Ale v podnicích se na to stejně neptali. Pracovní tempo ovšem dlouho nevydržel. Doma několikrát zkolaboval a skončil v nemocnici. Později se dostal do dluhů.

Když už ztrácel pevnou půdu pod nohama, obrátil se na neziskovou organizaci Člověk v tísni, která má ve Stříbře pobočku. A věci se rozpohybovaly. „Konečně po dlouhých martýriích dostal invalidní důchod s nárokem na výplatu. Pomohli jsme mu taky stabilizovat bydlení,“ raduje se Kateřina Vostatková.

Ona a její kolegyně Veronika Uhlířová se věnují lidem, nad nimiž mnozí už dávno zlomili hůl. Jde často o dlouhodobě nezaměstnané, kteří si nadělali spoustu dluhů. Žijí v otřesných podmínkách, ať už ve squatech, nebo předražených ubytovnách.

„Často se setkáváme s názorem, že si za svoje problémy můžou sami. Když ale pak v praxi vidíte všechny souvislosti a nešťastné osudy, změní vás to. A zažíváme i příběhy s dobrým koncem, ačkoli jich není moc. To je pro nás důkaz, že naše úsilí má smysl,“ zdůrazňují obě ženy, s nimiž vyrážíme do terénu.

Míříme do rozlehlého areálu na okraji Stříbra. Před zrezivělými a oprýskanými plechovými halami se povalují pneumatiky a kusy oblečení. Vnitřek zaplavují odpadky. Opodál u hromady pet lahví, krabic od vína, dek, zbytků a výkalů suší Zuzana prádlo.

Ve squatu, kde se zdržují hlavně narkomani, bydlí už čtyři roky se svým partnerem Vojtěchem. Zabrala si dvě místnosti, které zútulnila. Pořídila okna, nábytek a kamna.

Pokoj, do kterého nás vede, vybavila kuchyňskou linkou, stolkem a pohovkou. Na zeď pověsila umělé květiny, obrazy i zrcadlo. Vodu tahá v barelech a myje se ve vědru. Na záchod chodí ven, když jsou mrazy, používá kbelík. Elektřinu tady nemají.

Dlouhých sedm měsíců se Zuzana zbavovala svrabu, který se v hale rozšířil. V zimě tady pravidelně řádí tuberkulóza. Její soused je bezdomovec a alkoholik, má syfilidu v pokročilém stadiu. Brzy ráno odtud odchází do města, kde žebrá.

„Je to ostuda, ani nejsem upravená,“ přejíždí si Zuzana vlasy. Čeká ji pohovor. Od terénní pracovnice vděčně přijímá oblečení a boty.

„Prochodila jsem moc prací, nikde mě nevzali. Možná nakonec půjdu do Polska na školení na plechovky. Hodně ženských to sice odmítá, protože to je na čtyři měsíce. Ale asi to zkusím,“ přemítá a naráží přitom na výstavbu továrny ve Stříbře, která má zaměstnat zhruba 160 místních. Strach má o to, kdo by se případně postaral o dvanáct koček a psa. Na partnera se prý spolehnout nemůže, denně pije.

Největší obavy má o svou dospělou dceru, které lékaři před dvanácti lety diagnostikovali duševní onemocnění. Zuzana o ni pečovala deset let. „Skočila z druhého patra, že prý bude jako motýl. Zlomila si kyčel. Taky u sebe měla nože. Bylo to nebezpečné. Teď je ve vesnici nedaleko. Našla si hodného chlapce, rozumí si. Chodím k nim na návštěvu a jsem s nimi v telefonickém spojení. Když se mi ale dlouho neozývá, honem tam posílám policajty, aby se něco nestalo,“ popisuje.

Paní Zuzana ve squatu zůstat nechce, hledá si práci

Zuzanin poslední podnájem ztroskotal, protože neplatila včas. „Taky jsme se šíleně hádali. Měli jsme hodně velký problémy. Ale pak to ustalo. Snažila jsem se dát všechno do pořádku, ale bylo toho na mě moc,“ líčí.

Na krku jí visela exekuce, jako prodavačka v supermarketu vydržela dva měsíce. Pak dostala vyhazov. Opuštěné haly na okraji Stříbra se zdály jako jediné útočiště. „Kdybychom nebyli tady, už jsme dávno v márnici. Chtěla bych to ale zase řešit. Jestli se dostanu do práce, to bude blesk. Já tu nezůstanu,“ je odhodlaná.

Ve squatu už prý zažila „velký peklo“. Drží ji především víra. „Kdybych nevěřila v Boha a nemodlila se, nezvládnu to,“ tvrdí. „Tak to já su Antikrist,“ skáče jí do řeči Vojtěch původem z Moravy.

„On je nevěřící Tomáš. Mně se nelíbí, že si dá víno, pije dennodenně, od rána do večera, čučáky dvoulitrový. Nebo si tady kupujou vodky. Strašně všichni chlastaj. U toho se dějou nemravný věci. Prostě doupě zlých,“ zlobí se Zuzana.

Vzápětí ale přiznává, že stejně dokáže leccos přejít a partnerovi hodně odpustit. Když u ní někdo ze squaterů zaklepe, aby mu uvařila kávu nebo čaj, neodmítne. „Nejsem skoupá. Uvařím vždycky hodně jídla a rozdám ho,“ dodává. Pokud je na pokraji sil, utíká k matce nebo sestře. Natrvalo u nich však zůstat nemůže.

„A úplně nejlíp se cítím ve svojí místnosti,“ zvedá se a ukazuje nám vedlejší prostor, který si postupně zvelebuje. „Přijdou sem skříně a sedačka. Ještě řeším kamna a sporák na bombu, abych mohla vařit a péct,“ plánuje.

Za bydlení v bývalém prasečáku platí nájem 20 tisíc

Přesouváme se do auta a směřujeme do nedaleké vesnice. Jedeme po rozbité cestě s hlubokými výmoly, kterou v zimě nikdo neudržuje. Po necelé půlhodině se dostáváme k polorozpadlé budově, kde se dříve chovala prasata. Už tři roky v objektu žije romská dvougenerační rodina. Měsíčně Mižigárovi za čtyři místnosti zaplatí 20 tisíc korun, plus energie. Nedávno v bytě bouchlo čerpadlo, a tak byli několik týdnů bez vody.

Domácnost má na povel paní Mižigárová. Sotva vstoupíme do uklizené kuchyně se žlutozelenou výmalbou, fotografiemi a dekoracemi na stěnách, už nám nabízí občerstvení. Její dvě vnoučata chvilku zvědavě pokukují, pak si jdou vedle hrát. Nejmladšího, teprve ročního chlapce, drží snacha v náručí. I ona s dítětem záhy zmizí.

Debata se hned stočí k proměně nedalekého venkovního torza. „Majitel říkal, že by tady udělal nějakej podnik. Snad by měl lisovat polystyren nebo co. Ptala jsem se, jestli by to bylo pro mě. Že prý půjde o lehkou činnost, jenom stroje udělají strašnej rámus,“ sděluje Mižigárová. „Já mu moc nevěřím. Jednou je to tak, podruhý onak,“ vstupuje do rozhovoru její manžel.

Oba jsou doma. On byl dlouhá léta ve vězení. „Když mě někdo naštval, naložil jsem mu. Bylo mi jedno, jestli je to policajt, nebo někdo jinej. Seděl jsem v Mladý Boleslavi. Ale tam jsme museli makat. Vyráběli jsme karoserie do aut. Bohužel jsem nechal půl života v kriminále. Ponaučil jsem se, až když jsem byl starší,“ zalituje potetovaný muž.

Zatímco čeká na vyřízení starobního důchodu, jeho manželka marně už čtyři roky shání zaměstnání. Předtím deset let pracovala ve stříbrské továrně.

Rodina bydlí na samotě, k autobusu jsou to dva kilometry

„Jenže jsem si tam oddělala zdraví, hlavně šlachy na rukou. Pak jsem nastoupila do další firmy. Byla jsem spokojená. Kolegyně výborná. Výplata pěkná. Ale chytly mě ruce a byla jsem v čoudu. Doktor mi je dal do dlah a z podniku mě vylili,“ vypráví. Komplikace se zhoršovaly. Lékaři jí zjistili výrůstky na páteři a poškozené plotýnky. „Potřebuju spíš menší zátěž,“ doplňuje.

Rodina navíc bydlí na samotě a nemá auto. Nejbližší autobusová zastávka je odtud asi dva kilometry. Sedmiletá školačka proto každé ráno a odpoledne absolvuje trasu pěšky. Doprovází ji otec, který také přišel o práci. „Nejhorší je dostupnost. Spojů z Cebivi moc není. Podnik by na mě musel brát ohled, to je taky problém,“ uvědomuje si.

Dříve Mižigárovi bydleli na ubytovně ve Stříbře. Neměli ovšem ani podepsanou smlouvu. Nájmy se vyšplhaly do horentních sum, podmínky byly špatné, a tak se odstěhovali do nedaleké vesnice. Ze zapadlé osady by se rádi dostali pryč.

„Volala jsem starostovi do Bezdružic. On říkal, že má obecní byty plný. Na prodej nic není. Ale můžu si k němu dát žádost. Budu dvacátá, je to na delší loket, ale nevadí. Já si žádost podám,“ ubezpečuje. Stejně tak nedávno oslovila vedení Cebivi. „Nechci být doma. Nebaví mě to. Třeba se pro obec něco najde,“ doufá.

Na terénní pracovnice Kateřinu Vostatkovou a Veroniku Uhlířovou se lidé nejčastěji obracejí kvůli dluhům, potížím s bydlením a prací. Jako například již zmíněná paní Zuzana, která chce ze squatu pryč. Odbornice se pro ni snaží zajistit dobré a stabilní zázemí.

„Pokud by se to podařilo, posunou se i jiné věci. Je v hrozném prostředí, i když se ohromně snaží udržovat si v pokojíčku čisto. Ale nemá se pořádně kde umýt a vyprat si, tím ztrácí šanci se dobře připravit na pohovor a najít si zaměstnání,“ vysvětluje Vostatková.

Podle ní je právě bydlení ve městě vůbec největším problémem a souvisí s dalšími oblastmi. Domnívá se, že situaci komplikuje příval zahraničních dělníků. Ve Stříbře žije 7 800 obyvatel, zhruba další dva tisíce tvoří cizinci.

Podmínky v ubytovnách jsou mizerné - dva záchody na patro

„Pouze jedna ubytovna je neagenturní, tři agenturní. Víme ještě asi o pěti šesti nelegálních. Pořád se objevují nové. A podmínky v nich jsou mizerné. Na patro jsou dva záchody, kuchyňka. Nedávno jsem jedno místo vyhmátla u nádraží. Dvoulůžkový pokoj pro každého stojí tři a půl tisíce,“ nastiňuje.

Ještě než Vostatková nastoupila do Člověka v tísni, během studia si krátce přivydělávala v agentuře. „Viděla jsem to z druhé strany. Když člověka vyhodili z fabriky, do čtyřiadvaceti hodin se musel vystěhovat. Pokud marodil tři dny, následoval stejný scénář. Pak se z nich stanou bezdomovci. Bylo to zoufalé,“ vzpomíná.

Uhlířová pochází z vesnice nedaleko Stříbra, a tak pozoruje, jak se město v posledních letech přetváří. Nárůst cizinců ze Slovenska, z Rumunska, Bulharska, Ukrajiny a jiných zemí je podle ní patrný.

„Kromě toho tady kvete obchod s chudobou. Majitelé na oko podporují sociální případy, ale poskytované bydlení je drahé. Za pokoj bez koupelny a záchodu o velikosti patnáct metrů čtverečních klient zaplatí třeba pět tisíc. To je jen holý nájem. Další dva a půl tisíce jsou energie. Jinak je základ deset tisíc. Celá poskytnutá dávka na bydlení letí majitelům na účet. Vytlouká se klín klínem,“ upozorňuje Uhlířová.

Podle terénních pracovnic je ve Stříbře také nedostatek městských a sociálních bytů. Čekací doby jsou dlouhé, řádově v letech. Azylový dům či podobné zařízení pro okamžitou pomoc v okrese nefungují.

Uhlířová, která se zaměřuje hlavně na péči o rodiny s dětmi, těžko shání nové zázemí především pro Romy. Příkladem je rodina Mižigárova, která za 20 tisíc korun měsíčně žije v bývalém vepříně. „Pro Mižigárovi už jsme měli v Benešovicích dva byty. Všechno bylo domluvené. Těsně před prohlídkou mi volala realitní makléřka. Vlastník objektu jí dal jasné instrukce, že Romy nevezme,“ zmiňuje.

Odbornice se shodují, že sociální služby ve městě by si zasloužily posílit. Ve Stříbře existuje dům s pečovatelskou službou, který provozuje město. Působí zde Charita zajišťující péči o seniory a dětská skupina Romodrom. Jednou týdně sem z Tachova dojíždějí pracovnice organizace Kotec.

„Holky se ale zaměřují na drogově závislé. Nikdo, kdo by se věnoval bezdomovcům a ostatním ohroženým skupinám, tady bohužel není,“ uzavírají.

  • Nejčtenější

Montovny se přesunou jinam, zůstane po nich pracovní síla bez vzdělání

V Plzeňském kraji přibývá mladých lidí bez vzdělání. Místo do škol raději přijmou nabídky montoven, které jsou lačné po...

Bývalý fotbalista Kolář: Mluvit o smrti by společnosti jedině prospělo

Před Vánoci to bude přesně pět let, co Daniel Kolář, nyní manažer mládeže ve fotbalové Viktorii Plzeň, přišel o...

Český koeficient padá dolů. Jak to bude s nasazením do poháru číslo tři

Vyřazení už i slávistických fotbalistů z evropských pohárů se nemile projeví na národním koeficientu, který rozhoduje o...

Za vraždu s kopáním a dupáním na obličej dostal 17 let vězení a vyhoštění

Za surovou vraždu bezdomovce v Chebu vyměřil Krajský soud v Plzni sedmadvacetiletému Vietnamci 17 let vězení. Podle...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Bez vody a elektřiny, se svrabem. Tak se žije ve squatu i bývalém vepříně

Jsou léta bez práce, mají dluhy a přišli o teplý domov. Žijí v otřesných podmínkách, ať už ve squatech, bývalém vepříně...

Premium

Sprcha pro osm lidí: jak to vypadalo na Epsteinově ranči na dělání dětí

Kdyby zdi mohly mluvit. Přinášíme exkluzivně snímky přepychového ranče, kam americký finančník Jeffrey Epstein svážel...

Premium

Je sexting nevinná hra nebo nevěra? Pánové jsou tolerantnější než dámy

Generace našich rodičů tohle řešit nemusela. Měli poměrně jasno a věděli, co je a není zahýbání. Moderní technologie...

Premium

Den, kdy přepadli Mekku. V roce 1979 se zrodil moderní islámský středověk

Před 40 lety se stalo „11. září“ islámu. Aby saúdský král mohl pobít ozbrojence okupující posvátnou mešitu v Mekce,...

  • Další z rubriky

Stavba obří střelnice rozděluje obyvatele Dobřan, bojí se zejména hluku

Plánovaná výstavba střelnice světových parametrů, která by měla vzniknout u Dobřan na Plzeňsku, vyvolává rozruch. Proti...

Plzeň plánuje čtyři nové parkovací domy, první by měl vyrůst u bazénu

Po letech plánování zařadila plzeňská radnice vyšší rychlostní stupeň přípravy staveb nových parkovacích domů. První by...

První smrtelná nehoda na obchvatu u Rokycan, žena zemřela v nemocnici

Na nedávno otevřeném silničním obchvatu Rokycany - Hrádek se dopoledne stala první nehoda s tragickými následky. V...

Za vraždu s kopáním a dupáním na obličej dostal 17 let vězení a vyhoštění

Za surovou vraždu bezdomovce v Chebu vyměřil Krajský soud v Plzni sedmadvacetiletému Vietnamci 17 let vězení. Podle...

Najdete na iDNES.cz