Mnohem obsáhlejší a kvalitnější popis tohoto příběhu vyšel před týdnem na Novinkách.

Oni mu prostě nevěřili, až na jaře 1945 s osvobozením prvních táborů pochopili co všeho jsou Němci schopni udělat.

Niekto z miestnych blogerov ten príbeh raz spracoval.

Pán Pestek bol podľa toho autora predtým nasadený v Juhoslávii a ovplyvnilo ho, keď mu partizán daroval život, čo bolo vzhľadom na brutálosť partizánskych bojov na Balkáne tiež výnimočné.

Kdysi jsem četl autobiografickou knížku, kterou napsal snad právě Lederer nebo byla napsaná aspoň za jeho pomoci (omlouvám se, přece jen je to už několik desítek let). Ale zanechala ve mně hluboký dojem.

Viktor Pestek byl etnický Němec, narozený v tehdejším Rumunsku. Do SS-Waffen vstoupil dobrovolně, věřil Hitlerovi a chtěl jít na východní frontu proti Rusům. Jenže rozkaz je rozkaz, nástup do Osvětimi. Jenže Pestek nechtěl vraždit bezbranné lidi, chtěl bojovat. Lederer dlouho nevěděl, jestli to není nějaká podivná psychologická hra a provokace, esesman Pestek se ho vyptával, zda by měl za dráty zázemí, zda by se měl na koho obrátit apod, a Ledere se dlouho obával, že by gestapo po jeho "neformálních" informacích mohlo zatýkat. TAkže dlouho trvalo než navázali "důvěrnější" kontakt.

Lederer dostal od Pesteka všechny informace i vybavení. Sám Pestek odjel na dovolenou a udal, že jede domů do Rumunska. Jenže to už se spojil v protektorátu s Ledererem. Teprve, když se z dovolené nevrátil, vyhlásily SS poplach a dlouho ho pokládaly "jen" za zběha. Na souvislosti mezi útěkem Lederera a zmizením Pesteka přišlo gestapo až o něco později.

Pesteka zatkli při kontrole dokladů na nádraží, už si nevzpomínám kde, snad v Praze na Masaryčce.

Je škoda, že článek neobsahuje více faktů, chybí například i informace o přesném datu smrti obou hlavních hrdinů nebo třeba info, kde dnes žijí jeho potomci, o mnou vzpomínané knížce ani nemluvě.

Spojenci věděli, kudy vedou koleje do Osvětimi. Ale nikdo je nebombardoval.

V te době nikdo nevěděl/nevěřil co se tam děje. Dnes to zní zvláštně ale je to tak ...

Terezín a Osvětim jsem navštívil pouze jako turista. Ten běs a to utrpení, jde cítit i po těch létech.

Zaujímavý je - alebo môže byť - aj príbeh toho SS, ktorý p. Ledererovi pomohol ujsť z koncentráku.

Podľa mňa to len potvrdzuje, že aj medzi SS sa našli, ale skutočne len výnimočne a minimálne, aspoň ako-tak "slušní ľudia." V istom okamihu a v istom čase ai zabudli na to, že sú v SS a konali ľudsky.

Jak píší v článku: tento byl zamilovaný do vězeňkyně. Choval se tedy pod vlivem hormonů značně iracionálně a také podle toho dopadl. Se slušností to nemá nic společného.

Ve stejné době utekl i Rudolf Vrba, myslím, že o tom se zde ještě nepsalo. Varoval Židy na Slovensku a posléze se jeho zpráva dostala ke spojencům, i jeho svědectví bylo příjímáno s rezervou.

Nejhorší na tom všem bylo, že tehdy nikdo nevěřil, že se něco takového děje, něco tak hrozného. Například USA odmítaly mnoho očitých svědectví. Když se spojenci vylodili v Normandii a za X měsíců bojů se dostali k prvním táborům, mnoho z nich se zhroutilo jen z pohledu na to, jak na tom jsou lidé v těch táborech a kolik jich tam muselo zemřít.

Prchající náckové těsně před únikem mimochodem vystříleli všechny náboje do obyvatel táborů a až pak teprve utekli. :(((

Mimochodem, neuvěřitelně to natočili při seriálu Bratrstvo neohrožených z produkce HBO

https://www.youtube.com/watch?v=sHcJtU9dr6I

Další z řady neuvěřitelných osudů, o kterých běžný čtenář neměl dosud tušení. Paradoxem je, že jaksi mimochodem potvrzuje tvrzení, které jako přirovnání nedávno použil VK mladší, a které způsobilo tolik rozruchu.

Pssst, to se nesmí říkat.