Pod stropem jsou natažené papírové řetězy. Na chodbě stojí ozdobený umělý vánoční stromeček, pod ním ani jeden dárek. Hned za stromkem je mříž, ode zdi ke zdi napříč chodbou.
Tak vypadají Vánoce ve specializovaném protitoxikomanickém oddělení plzeňské věznice. Mezi padesátkou odsouzených, kteří se dobrovolně přihlásili a byli vybraní do intenzivního desetiměsíčního programu, jsou i dvaapadesátiletý Jiří a jeho mladší kamarád Josef.
„Když jsem byl na svobodě, Vánoce jsem slavil normálně s rodinou. Vždy jsme se domluvili, u které ze sester se o Štědrém večeru sejdeme. Byla to klasika – od zdobení stromečku a balení dárků až po radost při jejich rozbalování. Srovnat s vězeňskými Vánoci se to samozřejmě nedá. Taky si zdobíme stromek, snažíme se navodit vánoční atmosféru, ale není to ono,“ říká Josef, který je ve vězení za loupež.
I Jiří původem z Moravy, kterého do vězení dostaly drogy, vzpomíná na tradiční Vánoce, které začínaly návštěvami, pokračovaly přejídáním sladkostmi a vrcholily snahou splnit přání dvěma synům.
„Žádné Vánoce ale nebyly takové, že by pro mě droga byla na prvním místě. Nikdy jsme si, a to mluvím určitě i za Pepu, nedovolili zkazit drogami Vánoce ostatním. Párkrát jsem už na Vánoce doma chyběl. Teprve tady ve věznici si člověk uvědomí, co pro něj znamenají. I mezi náma lumpama platí určitá pravidla. Respekt k Vánocům, k dodržování tradic. Na Vánoce se drogy nevařily, nesháněly, nic se nepáchalo,“ říká Jiří, který kvůli průšvihům s drogami prošel už pěknou řádkou věznic.
Na Štědrý den si člověk zaleze do postele a padne to na něj
Mluvčí Věznice Plzeň Aleš Bláha řekl, že letos na Štědrý den měli odsouzení upravený jídelníček. Ke snídani dostali kakao, vánočku, máslo a džem, k večeři filé s bramborovým salátem, vánoční pečivo, banán a pomeranč.
Oba odsouzení říkají, že v období Vánoc jsou lidé ve výkonu trestu jako vajíčko. „Snažíte se, aby venkovní skořápka byla tvrdá, ale uvnitř je to měkké,“ shodují se. Výjimkou nejsou ani slzy.
„Jsme teď hodně přecitlivělí. Chybí nám domov. Díváme se na film a já se rozbrečím u některé scény. Vybaví se mi, jak jsem se na stejný film před lety díval doma s nejbližšími. Vrátí se na chvilku ta atmosféra, a slzy nezastavíte. Na Štědrý den si po pohádce člověk zaleze do postele, a teprve pak to na něj padne. Přes den máte povinnosti, nemáte moc času se zaobírat takovými věcmi,“ vysvětluje Josef, který doufá, že letošní Vánoce byly jeho úplně poslední ve vězení.
Odsouzení, kteří se v Plzni dostali do protitoxikomanického programu, říkají, že ten se s běžným režimem ve věznici nedá srovnávat. „Je to dril nastavený režimem. Člověk, který se mu nechce přizpůsobit, se vyčlení, a už se nezařadí,“ poodhaluje Josef, jak to chodí.
Letos si vězni upekli medovník
I když pro člověka žijícího mimo vězení je to nepochopitelné, mezi největší odměny pro odsouzené patří v tomto programu možnost upéct si vlastní buchtu.
„Uděláte průser, reakce následuje okamžitě. Zapomeňte na pečení. A k tomu ještě přijde posměch ostatních. Každý se tu snaží být nejlepší, je tu mezi námi skutečná rivalita,“ vysvětluje Josef.
Letošním vánočním přáním odsouzených z programu bylo upéct si medovník. „Vychovatelé a terapeuti nás učí hospodařit. Týden před Štědrým dnem jsme si odsouzení sedli a řešili, kdo co na medovník nakoupí. V kantýně každý můžeme mít nákup za 800 korun, víc ani za halíř. Špekulovali jsme, jak to rozdělit, aby nám to vyšlo. Když si pak na Vánoce dělíte vlastnoručně udělaný medovník, je to nepopsatelné,“ uvedl Josef.
Udělal jsem loupež. Kvůli mě má oběť trauma
Jeho parťák Jiří o sobě mluví jako o starém blbci, který už toho má hodně za sebou.
„Ale až v Plzni jsem pochopil, že dál takhle žít nechci. Až v programu mi došlo, že si musíte zautomatizovat věci, které jinak dělat nechcete, nemáte je rádi. Teď každý den vytřu celu. Nepřemýšlím nad tím, ale udělám to. Děkuju všem, kteří za tímhle programem stojí. Až tady mi přecvaklo. Osm let mi moje sestra opakovala: Najdi si terapeuta, ať ti pomůže z drog. Já si říkal: Proč? Vždyť jsem jen rekreační uživatel, nic nehrozí. Až vychovatel a terapeut tady, když se s nimi bavím, mi převrátili hlavu. Když jste venku a máte dluhy, penězi neoplýváte. Když si terapeut vezme za návštěvu tři stovky, říkáte si, že na to jsou peníze moc drahé. Radši si koupíte dávku. Nedej bůh, kdyby se v práci, kde jsem dělal, stal nějaký průser. Já jezdil s vozíkem, dělal i elektriku. Kdyby byla blbě zapojená a někoho to zabilo? S drogou nad tím nepřemýšlíte. Až teď, po padesáti letech, jsem v Plzni pochopil,“ řekl Jiří.
Jedním dechem dodává, že v jistém slova smyslu závidí lidem, kteří jsou z Plzně a jejího okolí. „Kdyby někdy třeba začal hlodat červíček, jestli něco zase udělat, je nejlepší se v takovém stavu projet kolem vězení, ve kterém jste byl. Tady je věznice ve městě. Stačí na ni pohled ze silnice, a hned přijdete na jiné myšlenky. Já mám z domova nejblíž Mírov, je to skoro 80 kilometrů. Taky jsem za jeho zdmi pobyl. Vůbec bych nelitoval takové cesty. Jen ten jeden pohled bude stačit, bude rozhodnuto, nápad bude pryč,“ je přesvědčený Jiří.
I Josef, který se bude snažit dostat v příštím roce na podmínečné propuštění z vězení, už vidí život jinak. „Udělal jsem loupež. Nikomu jsem neublížil. Tehdy jsem to viděl tak, že jsem jen vzal peníze a šel pryč. Až tady program mi otevřel oči. Do té doby jsem neviděl, že oběť má trauma, nemůže kvůli němu chodit do práce. To jsem si dříve neuvědomil,“ přiznává ve vánoční době Josef.
