Drkání na dvoře či za okny. Rodina pozměnila velikonoční tradici

  • 3
Bez velikonočního drkání si sedmiletý Štěpán Kůstka z Nevolic na Domažlicku neuměl svátky představit. Doma proto s rodiči vymyslel, že zvyk, při němž kluci a holky obcházejí s řehtačkami ves, pojmou tentokrát neobvykle.

Zájemci vyjdou ve stanovenou dobu na dvorek nebo vykouknou z okna a všichni naráz zadrkají. Originální nápad se ujal a přidali se k němu lidé z okolních obcí.

Už na Zelený čtvrtek utichají všechny zvony, které podle staré tradice odletěly do Říma. Jejich zvuk až do Bílé soboty nahrazují právě řehtačky, klapačky nebo podobné dřevěné nástroje.

„Chtěli jsme si Velikonoce zpestřit. Děti se nemohou v době karantény potkávat, ale tohle řešení nám přišlo milé. Přizvali jsme i dospěláky, aby si zavzpomínali na své mládí,“ uvedla iniciátorka akce Lenka Kůstková.

Drkání trvá vždy pět minut. V pátek se odehrálo hned čtyřikrát, a to v šest ráno, v pravé poledne, ve tři odpoledne a v šest večer. Hodiny přesně kopírují časy, kdy děti do vesnice podle obyčeje chodí. „Původně jsme plánovali si ráno trochu přispat, ale to nám neprošlo a vstávali jsme před šestou. Syn se moc těšil,“ sdělila. Nadšení bylo z výrazu sedmiletého chlapce znát také včera po poledni. „Moc se mi to líbí. Akorát mě trochu bolí ruka,“ přiznal.

Rodina drží také půst

Po drkání vždy následuje modlitba Anděl Páně. „Jindy mají kluci na řehtačce přilepeného taháka s textem, který u každého křížku nebo kapličky přečtou. Teď se modlí rodiny dohromady. Buď slova znají zpaměti, nebo jsme je napsali na pozvánku,“ porovnala.

Na Velký pátek dodržují Kůstkovi půst. K jídlu si připravili lívance a takzvané munzeble, což je lívancové těsto, do něhož se přidá kefír a syrové strouhané brambory.

„Se Štěpánkem probíráme i pravý smysl svátků. Ví, že jde o připomínku smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Jeho babička a dědeček, kteří s námi žijí, jsou věřící. Společně dáme za okna dnes po setmění svíčky,“ pověděla. 

Jde o výzvu českých a moravských biskupů křesťanům. Světlo symbolizuje naději a vítězství života nad smrtí. „Už jsem na večer připravený. Říkal jsem o tom svým kolegům a známým. Je to hezká myšlenka. My Češi si umíme vždycky nějak poradit,“ myslí si Václav Kůstka.

Bohoslužby sledují v televizi

Protože on ani jeho manželka nemohou kvůli striktním opatřením na bohoslužby, sledují je alespoň v televizi. „Sice nesmíme do kostela, ale když se neděje nic horšího, tak je situace opravdu snesitelná. O to víc můžeme být s rodinou. Držíme pospolu, a to je důležité,“ zdůraznil. 

Těší ho ale také řada tradic, které v rodině dodržují. Všichni muži z chalupy pletou z vrbových proutků pomlázky. Letos se zapojí i jeho vnuk. „Běžně chodí Štěpánek jako koledník vyšupat každou dívku nebo ženu z okolí. Kvůli zákazu nikam nepůjde. Počítám, že já a babička proto dostaneme víc než jindy,“ smála se Kůstková.