Martin Prošek se specifické plzeňské mluvě rychle přizpůsobil. „Jsem na tohle hodně chytlavý. K nějaké mojí profesní deformaci ale patří, že umím přepínat. Když přijedu do Prahy, plzeňské nářečí mi ‚ujede‘ jen zřídka, případně jej použiji ve chvíli, kdy na něj chci upozornit,“ říká osmatřicetiletý Martin Prošek, který od loňského podzimu řídí Ústav pro jazyk český Akademie věd.
Pamatujete si, jak na vás, teplického rodáka, „plzeňština“ poprvé zapůsobila?
Částečně jsem na ni byl připravený, v rodině jsme měli strýčka, který pocházel od Stoda a kterému sem tam nějaký výraz unikl, například „tuto“. Počítal jsem tedy s tím, že se tu budou používat jiná ukazovací zájmena, méně už jsem byl připravený na výrazy typu „copa“ nebo „kdypa“.
Líbilo se vám to?
Ano. Já pocházím ze severních Čech, kde jsou lidé nářečně rozrůznění. Žádné jednotné nářečí tam neexistuje. V Plzni jsem jej bral jako znak místní příslušnosti, toho, že k sobě lidé patří.
Doma nářečí používáte?
Já některá slova typická pro Plzeňsko používám. Manželka, která pochází od Horšovského Týna, má nářečí přirozeně v sobě, ještě dnes mě dokáže některými výrazy překvapit, konkrétně třeba slovy „pajtlovat“, „zíbst“ nebo „voštěchtaný“.
Martin Prošek
|
Jak vy svoji slovní zásobu obohacujete?
Řekl bych, že často nevědomky. Děje se to i tím, že člověk v oboru působí, baví ho číst a sbírat nové informace. Samozřejmě některé poznatky s sebou přináší i samotná profese, lidé se mě ptají, když zachytí nějaké nové slovo. Pozoruji také kontinuální vývoj slovní zásoby, díky tomu si člověk například všímá toho, že zatímco některé slovo se dostává do popředí, jiné ustupuje do pozadí. Třeba „sedlák“ dnes spíše ustupuje, hojně se naopak používá „farmář“ spolu se všemi odvozeninami.
S tím, jak se zrychluje doba, se poměrně rychle vyvíjí slovní zásoba. Mohou jazykovědci tyto změny nějak reflektovat?
Já osobně, nebudu mluvit za ústav, si myslím, že s internetovou dobou můžeme o vývoji jazyka a novinkách informovat okamžitě. Naše internetová jazyková poradna a příručka zachycuje skutečně i leccos z toho nejnovějšího. V momentě, kdy je třeba zvolen nový předseda Evropské rady a není jasné, jak jeho jméno vyslovovat nebo skloňovat, první se s tím začne potýkat naše jazyková poradna. Stejně tak v okamžiku, kdy se objeví nějaký novotvar a začne se rozšiřovat. Takovým příkladem je „selfie“ a „selfíčko“. Jsem přesvědčen o tom, že v době elektronických zdrojů může na internetu existovat centrální zdroj poučení, ve kterém je možné průběžně informovat o novinkách. Já o jazyce a informování o něm už příliš nepřemýšlím v tradičních intencích typu: Za rok vydáme nový slovník nebo nová pravidla pravopisu. Považuji za lepší průběžně informovat o tom, co je nové a žádané.
Změna pravidel se v dohledné době, předpokládám, nechystá. K té poslední došlo v roce 1993 a vy říkáte, že optimální je, když k úpravám dochází jednou za několik generací.
S pravidly pravopisu je spojená určitá systematika a s tím i určitá tradice. Měnit systém pravidel pravopisu je ožehavá věc. Vyžaduje celospolečenskou diskusi i diskusi mezi odborníky. Je třeba veřejnost na změny připravit a vysvětlit, do jakých konkrétních pravidel se bude zasahovat a proč. Jazyk se sice hodně mění, ale nemyslím si, že by už nastal čas na zásadní revizi pravopisného systému. Jediné, co by si možná revizi zasloužilo, by byl systém psaní velkých písmen. Obecně ale v jazykovém společenství panuje konzervatismus, snáze si člověk zvykne na nějaké konkrétní nové slovo a naučí se s ním zacházet, než by byl ochoten přeučit se pravopisný systém.
Přednáška musí být jedině ve spisovné češtině
Knižní pravidla českého pravopisu čím dál více nahrazuje vaše Internetová jazyková příručka. Vy jste jedním ze členů autorského kolektivu, lidé ji mohou využívat od roku 2008. Pozorujete, že přibývá návštěvníků?
Internetová příručka byla první vlaštovkou svého druhu. Řekl bych, že ten nápad ve správnou dobu vystihl potřebu jazykového společenství. Klesá ochota se do tištěných pravidel pravopisu, ostatně jako do všech tištěných zdrojů, dívat. Příručka si díky tomu poměrně rychle získala oblibu a dnes je hojně navštěvovaná. Tím se nám ukázala i cesta do budoucna. Jedním z velkých témat bude nyní elektronizace jazykových zdrojů, jejich zpřístupnění a jejich propojení. Společenská poptávka už existuje a od nastupujících generací se nedá čekat, že by se s láskou vrhaly do papírových knih. Velkou výhodou navíc je, že na internetu autor není limitovaný prostorem a může ke každému slovu uvést spoustu informací, které si člověk běžně neuvědomuje, přitom jsou pro něj v praxi cenné.
Co máte konkrétně na mysli?
Takovým příkladem například může být slovo „mouka“, zejména jeho druhý pád množného čísla, který se používá ojediněle. Váháte nad tvary mouk i muk, doporučuje se „mouk“, ale ani jeden nezní úplně přirozeně, protože se nepoužívají často. To vše může být v příručce uvedeno. Stejně tak je možné detailněji vysvětlit interpunkci před spojkou „a“. Jednotlivé informace se dají vzájemně propojovat, člověk se rychle dostane k souvisejícím odkazům. To považuji za velkou výhodu příručky.
Mění se množství lidí, kteří se na váš ústav obracejí s prosbou o radu? Mění se i jejich dotazy?
Řekl bych, že množství lidí se drží v posledních letech víceméně na stejné úrovni. Výraznější nárůsty jsou patrné u Internetové jazykové příručky. U telefonických dotazů se drží takové stabilní jádro, to znamená pravopis, psaní velkých písmen, interpunkce a zejména souřadící spojky a, i, ani, či, nebo a složitější souvětí se specifickými spojovacími výrazy. S nástupem Internetové jazykové příručky ubylo dorazů na správný tvar u domácích slov, typu okrese/okresu nebo dopise/dopisu. Naopak přibývá dotazů na skloňování a přepis cizích osobních a zeměpisných jmen. To souvisí s větším množstvím cizinců u nás, častějším cestováním a psaním cestopisů i překlady cizojazyčné literatury.
S tím, jak roste návštěvnost vaší příručky, možná ubývá i těch, kteří správné psaní slova zjišťují zadáním do Googlu...
To se i nyní děje poměrně běžně. Místo toho, aby se člověk podíval do příručky, zadá do Googlu dvě varianty slova, třeba „dvěma“ a „dvěmi“, a kterého tvaru google najde víc, tu považuje za správnou. Přitom početnější varianta nemusí být ta správná.
Dovolí si i jazykovědec nespisovnou mluvu? Ve které situaci byste ji považoval za nepřijatelnou?
Určitě bych nenastoupil před studenty češtiny na vysoké škole s přednáškou, která by byla vedena jinak než ve spisovné češtině. Považuju za naprosto zásadní, aby člověk, který učí budoucí bohemisty, byl schopen odpřednášet projev ve spisovné češtině. Nespisovně bych se nevyjadřoval ani veřejně, na školeních, přednáškách, v e-mailech, ani v médiích.
Je něco, co je vám v mluvě jiných nepříjemné?
Nevadí mi slang, obecná čeština, ani nářečí. Nemám ale rád řeč byznysmenů v případě, že se dostane mimo byznys. Pokud zůstane v kanceláři, je to v pořádku. Pokud ale takového člověka potkáte na dovolené a on vkládá anglicismy i do běžné mluvy v jídelně nebo na vycházce, přijde mi to nepatřičné. Stejně tak mi to není příjemné ani u obchodníků, kteří mi něco nabízejí. Anglicismy používají často právě jen proto, aby udělali dojem, u mě tím ale většinou ztrácejí kredit.
Máte vy nějaké oblíbené slovo, které rád využíváte?
Ještě když jsem přednášel studentům, používal jsem některá slova tak často, až na to studenti sami poukazovali. Jedním takovým bylo slovo „intuitivně“. Učili jsme se také, že je dobré nezačínat mluvený projev jako většina lidí, částicí „tak“ nebo „takže“. Já jsem používal „nuže“. To byla taková moje finesa.
