„Nejsem z lidí, kteří se vzdávají. Umím si představit, že bych prohrála, ale ne že bych se vzdala,“ říká někdejší učitelka matematiky a současná ředitelka Střední odborné školy ve Stříbře Jarmila Kánská.
V roce 2005 ji tehdejší ředitel školy propustil pro nadbytečnost a ona se krátce poté obrátila na Okresní soud v Tachově.
„Mým proviněním bylo to, že jsem s ředitelem v některých věcech nesouhlasila, proto došel k závěru, že se mě musí zbavit,“ říká Kánská.
Během tří let prošla všemi stupni soudů, až v únoru 2008 rozhodl Nejvyšší soud v Brně, že výpověď je neplatná a že ředitel jednal v rozporu s dobrými mravy. I z toho důvodu, že ji propustil v době, kdy vyvěsil na pracovním úřadě, že hledá učitele.
Ředitel tedy musel Kánskou přijmout zpět, ale ve stejné chvíli jí dal opět výpověď pro nadbytečnost a zakázal jí vstup do budovy. Tomu ale obratem udělal přítrž Krajský úřad Plzeňského kraje - jako zřizovatel, proto se Kánská nakonec do školy vrátila. Další čtyři roky učila matematiku pod ředitelem, o němž soud prohlásil, že ji šikanoval.
Situaci obrátil nový zákon
Post opustil až poté, co začal platit nový zákon, podle něhož se na všechny ředitelské posty musí vypsat výběrové řízení. To nakonec Jarmila Kánská v roce 2012 v souboji s původním ředitelem a další kolegyní z jiné plzeňské školy vyhrála.
Tím ale problémy s bývalým šéfem neskončily. Podle Kánské se rozhodl ve škole zůstat, ale s novou pozicí řadového učitele se nedokázal smířit.
„Ponechal si osobní data studentů a rodičů. Po mém nástupu se tajně vydával za rodiče žáků a napsal jejich jménem tři stížnosti na Českou školní inspekci a Plzeňský kraj. Rodiče se na nás obrátili naprosto zděšení, že jim přišla z inspekce odpověď na stížnost, kterou tam vůbec neposílali,“ konstatovala ředitelka.
Na jedné obálce dopisu inspekci byla ovšem adresa napsána ručně, proto mohla policejní grafoložka písmo porovnat.
„Nakonec jsme mu falšování dopisů i zneužití dat rodičů dokázali, proto ze školy odešel. Spor s bývalým ředitelem jsem urovnala dohodou o rozvázání pracovního poměru, což mě dodnes mrzí. Mělo to být za hrubé porušení pracovní kázně, ale já jsem tehdy nechtěla školu zatáhnout do dalších soudních sporů a navíc bych na to krátce po nástupu do funkce ani neměla dostatek času,“ vysvětlila ředitelka.
Dnes o svém sporu Jarmila Kánská říká, že nebyla rebelem úmyslně. Navíc nebyla jediným členem učitelského kolektivu, se kterým se ředitel soudil, ani jediným, koho dlouhodobě šikanoval.
„Já jsem si zkrátka dovolila nemlčet. Ředitel například pronajal školní skleníky kamarádovi, kterého přijal jako kantora. Nechával tam potom žáky pracovat nejen při praxích, ale i při hodinách tělocviku. Postavila jsem se proti tomu a konflikt mezi námi byl na světě,“ vzpomíná Kánská.
„Bývalý ředitel byl ve funkci deset let a nebylo to pro školu z hlediska vztahů mezi zaměstnanci příliš šťastným obdobím. Nejsmutnější ale bylo to, že se spory přenášely i na žáky,“ vzpomíná ředitelka.
Konflikt, který zažila, nebyl vůbec jednoduchý. „Ne každý takový nápor ustojí. Je to totiž nesmírně náročné psychicky, ale i finančně. Já jsem po výpovědi byla chvíli závislá na úřadu práce a pak jsem podnikala. Přitom jediné, co jsem chtěla, bylo učit děti ve své škole, kterou jsem měla ráda. Ale kdybych se opět rozhodovala, šla bych do sporu znovu,“ prohlásila Kánská.
Na otázku, co ji pohánělo a dávalo jí sílu, když se rozhodovala, zda řediteli v boji za spravedlivou věc ustoupit, nebo se ozvat, říká, že jedním z hlavních důvodů byly i její děti - aby se před nimi nemusela za své jednání stydět.
„Můj boj za pravdu dcery určitě ovlivnil, všechny tři jsou již dospělé a mají v tomto směru stejné postoje jako já,“ podotkla ředitelka, která prý inspirovala i některé své žáky.
Člověk musí mít sny, aby v boji vytrval
„Když se dnes potkáme, mnoho z nich oceňuje můj tehdejší postoj. Říkají mi třeba to, že v některých situacích, kdy se sami rozhodovali, jsem pro ně byla inspirací,“ uvedla Kánská.
Dnes přiznává, že už v době soudních sporů pomýšlela na to, že by ředitele mohla vystřídat. „Na škole mi záleželo. Navíc člověk musí mít sny, aby ve svém boji vytrval,“ řekla Jarmila Kánská. Ta dnes ve škole tráví většinu svého času.
Když v červenci 2012 nastupovala jako ředitelka a setkala se poprvé se žáky, zažila několikaminutový bouřlivý aplaus. „Bylo velmi milé, že můj příchod vnímali tak pozitivně,“ zavzpomínala Kánská.
Po svém nástupu se dostala i do jedné paradoxní situace. Kantor, kterého do školy minulý ředitel přijal místo ní, je dnes jedním z jejích dvou zástupců.
„Tehdy jsme se neznali, on nevěděl, že přijímá místo obsazené někým jiným. Pak chvíli podnikal a nakonec se do školy vrátil. Původní bariéry, které mezi námi byly, rychle pominuly. A protože je to člověk velmi inteligentní a schopný, bylo logické, že se po tom, co jsem vyhrála konkurz, stal jedním z mých zástupců,“ zavzpomínala ředitelka.
 |
