Tomáš Savka se v posledních letech místo popové muziky naplno věnuje svým oblíbeným žánrům swingu a muzikálu.
Spokojený je i v soukromém životě. V září se mu narodilo první dítě. Dceru Annu Viktorii má s manželkou Terezou, která je bývalou tanečnicí plzeňského Divadla J. K. Tyla.
Právě tady Tomáš Savka momentálně hraje hned ve dvou představeních. Těmi jsou muzikály Donaha! a Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť.
Čím to, že spíše než v Praze teď hrajete v jiných městech včetně Plzně?
Je pravda, že v Praze už moc muzikálů nedělám. Nějak se stalo, že mě určitým způsobem pohltila Ostrava, kde se mi neskutečně daří a líbí. A moc si vážím toho, že mě pánové Lumír Olšovský (šéf muzikálového souboru DJKT, pozn. red.) a dramaturg Pavel Bár pozvali na spolupráci do Plzně. Už jenom proto, že moje žena tady řadu let vystupovala. Mám to také blízko na chalupu, kterou jsme si na Plzeňsku pořídili. Když je příležitost, tak nejezdím vůbec do Prahy, ale střídám jen chalupu a Plzeň, to je pro mě uklidňující. Navíc z Plzně pochází moje babička. Já sám jsem také ze západních Čech, mám k tomuto regionu velmi vřelý vztah.
Jak se vám spolupracuje s plzeňským souborem?
Moc dobře. Je to mladý a profesionální kolektiv, jak přistupuje k práci je obdivuhodné. Mají velký zápřah a vše dělají nejlépe jak umí.
Sedí vám postavy, které zde ztvárňujete?
Role v Donaha i v Josefovi jsou pro mě obrovskou radostí. Faraon je vlastně Elvis Presley. Také se říká, že si ho autor Tim Rice psal na tělo. Jde o velmi krásnou úlohu. Mám tam jeden rock ‚n‘ roll, něco podobného, jako je písnička o auťáku, kterou zpívám v Pomádě. A pak je tam jedna taková, jak bych to řekl, srdceryvná Elvisovská slaďárna. Jde o dvě naprosto odlišné disciplíny a obě mě moc baví. Skvělé je, že faraon i Dave Bukatinsky z Donaha v sobě mají velkou nadsázku a to je věc, která mě na herectví nejvíce baví. Taková ta situace, kdy si lidé říkají: Myslí to vážně, nebo ne? Hranice mezi nadsázkou a vážností je v těchto rolích hodně tenká.
Ve vaší nemuzikálové tvorbě jdete poněkud jinou cestou než většina vašich kolegů. Už několik let jste sólistou Hudby hradní stráže a Policie České republiky. Je to obor, který je opravdu vaší doménou?
Rozhodně. Dělám tam přesně styl muziky, která mě baví. A tou je swing. K němu mám velmi blízký vztah. Jsem moc rád, že právě s touhle kapelou mohu dlouhodobě spolupracovat. Je to obrovské těleso, dechový orchestr, který má pětaosmdesát členů. Jezdíme po celé republice. Teď vydáváme novou desku. Je sice neprodejná, ale i tak je to pro mě velká perlička. Mohu si sám vybírat písničky.
Styl, kterému se převážně věnujete, není v současnosti zrovna masovou záležitostí.
Ano. Orchestry Gustava Broma nebo Karla Vlacha sice stále pokračují, ale už nemají bohužel zdaleka takový záběr jako v minulosti. Hudební trh funguje úplně jinak. Díky tomu, že Hudba hradní stráže je státní, tak tenhle zátah naštěstí má. Kluci, kteří tam hrají, jsou excelentní muzikanti, a hrají spolu v podstatě denně, jako hrávaly ty slavné orchestry kdysi. Díky tomu to takhle výborně funguje.
Nemrzí vás, že nejste součástí popového mainstreamu, jehož představitelé jsou nejvíce na očích?
Vůbec ne. Toho jsem se vzdal už před patnácti lety. Pochopil jsem, že swing je muzika, která mi dělá radost. Sice není asi úplně pro masy lidí, ale ti, kteří se o ten styl zajímají, ví, že se téhle muzice věnuji, dělám ji rád, a snad i dobře.
Když jste se dostal do finále SuperStar, napadlo vás, že byste mohl být za patnáct let tam, kde jste nyní?
Asi ne. Je pravda, že i v SuperStar bylo swingové kolo, kde jsem zpíval Mackie Massera a pochopil jsem, že tohle je pro mě. Samozřejmě měl jsem popové nebo funky desky, ale člověk si musí věci vyzkoušet a projít si různými obdobími. Za patnáct let se toho hodně změnilo. Vystudoval jsem konzervatoř. Za roli v muzikálu Evita jsem získal Thálii, což je pro mě vlastně i velmi zavazující věc, protože člověk musí svou profesionalitu obhájit. To, že budu moci hrát takhle krásné role v divadle a dělat naplno swing, který mě baví, jsem si nepředstavoval asi ani v tom nejrůžovějším snu, to je fakt. A moc mě těší, že se mi tohle podařilo a hodně si toho vážím.
Co byste poradil mladým zpěvákům, kteří jsou v podobné situaci jako vy před patnácti lety a rádi by se v hudbě prosadili?
Je těžké, co přesně jim říct. Jsou zpěváci, kteří jsou vzdělaní v oboru, i ti, kteří fungují tak nějak přirozeně, třeba písničkáři. Já uznávám oba tyhle obory. Ať už jde o člověka, který prošel konzervatoří, nebo o kluka s ukulele, který má skvělý nápad. Každý ať se rozhodně, co chce dělat, a tou cestou se ubírá. Dneska sice každý může dát cokoliv na internet, i tak je však hrozně složité se prosadit. Pokud člověk není v oboru nadprůměrný, tak i když je o něm třeba chvíli slyšet, nějak to odezní. Myslím si, že všechno ale funguje v hlavě. Když se člověk pro něco rozhodně, jde si zatím a je v tom dobrý, může se prosadit. Je jedno, zda půjde o zpěváka, který se přihlásí do talentové soutěže nebo o youtubera, který každý týden dá na internet nějakou zajímavou pecku a lidé ji budou poslouchat.
