Nehoda se stala v Bušovicích loni 11. srpna, tehdy dívka spadla z koně, zřejmě na hlavu. Lékaři ji poté udržovali v umělém spánku a prognóza byla špatná.
Simoně ale o ní nikdo neřekl, věděli o tom jen rodiče a kamarádi. Nikdo z nich, a ani lékaři, nevěřil tomu, že bude všechno jako dřív. Kromě Simony. Ta si ani jinou možnost nepřipouštěla.
„Kdyby mi řekli, že určitě nebudu chodit, asi bych tolik nebojovala. Ale já to nevěděla,“ zamýšlí se s odstupem osmnáctiletá studentka.
Osudný den si prý vůbec nepamatuje. Probudila se v nemocnici a vnímat začala až po několika týdnech. Ležela na neurochirurgii a odtud ji přeložili na oddělení dlouhodobé intenzivní péče ARO a pak na oddělení léčebné rehabilitace.
Co ji překvapilo a co pro ni bylo asi nejhorší, bylo, že zpočátku nemohla mluvit.
„Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem. Vím jak mluvit, ale nešlo to hned,“ líčí těžké chvilky Simona. Mluvit začala v pátek 13. září.
Následovala dlouhá léčba. Začínala znovu chodit. Nejprve s oporou, s chodítkem, o Vánocích už chodila sama. I když trochu vrávorala.
„Trvalo to strašně dlouho. Nebo aspoň mi to tak přišlo. Hlavně když mě přeložili na rehabilitační pracoviště na Lochotín. Tam mi to začalo docházet. Uvědomila jsem si, že si sama nedojdu na záchod. Ani se neposadím ke stolu,“ vzpomíná Simona.
Kromě toho, že neustále rehabilitovala, začala se Simona brzy ptát po škole. Krátce poté, co se probudila, za ní začala chodit i její třídní kantorka Marcela Chuchlíková.
Přiznává, že první návštěva ji silně zasáhla. Simona nemohla hýbat rukama, viděla dvojitě, nebylo jasné, jestli bude chodit. Spoustu věcí si nepamatovala.
„Než jsem ji viděla, neuměla jsem si to představit. Načetla jsem si předtím spoustu věcí, ale v reálu to bylo samozřejmě někde jinde. Byl to šok. Já ji měla vždycky hrozně ráda, navíc mám stejně staré děti,“ líčí Chuchlíková, která za Simonou chodila pravidelně, jednou či dvakrát týdně.
Právě návštěvy v nemocnici Simoně výrazně pomáhaly. Chodili za ní kromě kantorek i kamarádky, přítel, členové rodiny.
„Ve škole mi hodně odpustili,“ říká skromně studentka
Po Vánocích se vrátila z Rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde byla tři měsíce. Pak se chtěla co nejdřív vrátit do školy. Poprvé tam šla těsně před koncem prvního pololetí. Sama, bez asistentky.
„Pan ředitel mi ji nabízel, ale nevěděla jsem, co by tam dělala. Pomohla by mi do schodů, ale co pak, při hodině?“ ptá se. Namísto asistentky jí tedy pomáhaly kamarádky.
Postupně začala dohánět zameškané učivo a dodělávat si zkoušky. Z některých předmětů získala známku i za první pololetí. „Hodně mi odpustili, byli na mě hrozně hodní,“ říká skromně Simona a dodává, že z předmětů, ze kterých chce maturovat, dohnala veškeré učivo.
Simona má necelý rok po úrazu stále mírné následky. Učí se běhat, skákání jí nejde, má trochu problém s rovnováhou. I nadále dochází ambulantně na rehabilitaci, ve škole měla místo normálního zdravotní tělocvik.
„Za velkou pomoc bych chtěla poděkovat veškerému zdravotnímu personálu, rodině, příteli, kamarádkám a v neposlední řadě profesorů, bez jejichž pomoci bych nebyla tam, kde jsem,“ dodává Simona.
