V Plzni je odhadováno, že chorobou šířící se stejně jako koronavirus, tedy kapénkami vzduchem, onemocnělo 30 tisíc lidí. To byla téměř třetina populace.
„V přelidněné Plzni s problematickým hygienickým zázemím a s obyvatelstvem zesláblým téměř pětiletým válečným nedostatkem způsobila velké ztráty na životech a zdraví občanů,“ uvedl Karel Řeháček, ředitel odboru archivnictví a spisové služby Státního oblastního archivu v Plzni.
Počet obětí se dá podle něj pouze odhadovat, ale jedná se o tisíce lidí.
Když prošel takzvané ohledací lístky zemřelých během největšího úderu, tedy v září a v říjnu, dostal se k číslu 327 obětí. V době největšího náporu mezi 13. a 19. říjnem v Plzni zemřelo celkem 162 lidí, z toho 114 na chřipku, což je 70 procent.
„Plzeňský arciděkan Antonín Havelka píše, že během října 1918 bylo v Plzni víc pohřbů než za celý předchozí rok,“ uvedl Řeháček.
Míra tragédie byla podle něj daná hlavně úrovní bydlení. V přelidněné Plzni žilo 108 tisíc obyvatel. „Do Plzně, kde se nesmírně rozvíjela zbrojní výroba ve Škodových závodech, přišli pracovat lidé z celé monarchie – Jugoslávci, Chorvaté, Dalmatinci, situaci zhoršovali i váleční zajatci,“ popsal Řeháček.
Nárůst počtu obyvatel způsobil, že spousta lidí bydlela nekvalitně, nehygienicky. V Plzni byly hlavně byty bez koupelny, úplnou tragédií byly podle archiváře nouzové ubytovny, kde se podle směn o jednu postel střídalo několik lidí.
Nouzové ubytovny byly hlavně na Borech v místech u Borského parku. I proto se tam vyskytovaly infekce od začátku války. „Vedení města i Škodových závodů se bálo, že zde jednou propukne ohromná epidemie, která vyřadí Škodovy závody z provozu,“ popsal Řeháček.
Během války se ale nejednalo o chřipku, protože tehdy se nevědělo, že taková tragédie může přijít, šlo o úplavici či o choleru. „Byl obrovský strach, že někdo do města choleru přinese. Bylo tu pár případů, které přivezli hlavně vojáci. Ti se ve městě doléčovali v lazaretech, ale protože na začátku války byl vytvořen dost dobrý systém péče o těžké infekce, případy lékaři hned posílali do izolace a chorobu se podařilo udržet pod kontrolou,“ popsal Řeháček.
Na rozdíl od dřívějších infekcí, které se ve městě objevovaly během války, byla chřipka problematická v tom, že lékaři neměli velké zkušenosti s viry. „Když tedy přišla chřipková epidemie, dlouho vůbec nevěděli, s čím bojují, protože nevěděli, jak se nemoc přenáší,“ uvedl Řeháček.
Chřipku do Plzně zanesli dělostřelci
Chřipka byla poprvé do Plzně zavlečena již v červnu 1918 dělostřeleckým plukem číslo 107, který byl přeložen do Plzně a sídlil ve školní budově v Jungmannově ulici. Velký počet vojáků začal mít krátce po příjezdu zdravotní problémy. Zpočátku byly přičítány otravě potravinami. Lékaři podle Řeháčka však brzy zjistili pravou příčinu obtíží a nemocní byli umístěni na infekční oddělení vojenské nemocnice i do izolačních baráků města Plzně a Rakouského červeného kříže. Mezi civilním obyvatelstvem se chřipka objevila sporadicky hned v červenci 1918, pak ale bez následků zmizela.
Další vlna onemocnění propukla v polovině září 1918. První zprávy o nově se šířící epidemii došly do Plzně z Klatov. „Odhady počtu nemocných se v Plzni pohybují v řádech desítek tisíc, sociální demokrat Antonín Nedvěd například uvádí 30 tisíc nemocných Plzeňanů, což by byla téměř třetina plzeňské populace,“ popsal Řeháček.
Lidé umírali po několik hodinách
K prvnímu případu úmrtí na těžký zápal plic po chřipce došlo 12. září a koncem měsíce už byla nemoc rozšířena po celém městě. Podle zprávy městského lékaře byl průběh nemoci mimořádně razantní, postižené osoby umíraly již po 48 hodinách od propuknutí onemocnění. V některých případech dokonce již po 18 hodinách. Zvláště zákeřná byla komplikace chřipky, která se rozvinula právě ve zhoubný zápal plic.
Na rozdíl od koronaviru, který dnes postihuje hlavně seniory, se španělská chřipka šířila zejména mezi obyvatelstvem nižších věkových skupin, typicky ve věku 20 až 40 let. „Fatálně zasahovala především do té doby zcela zdravé obyvatelstvo v produktivním věku,“ popsal Řeháček.
Španělská chřipkaCelosvětová chřipková pandemie, která probíhala v letech 1918–1920. Způsobil ji virus chřipky A subtyp H1N1. Úmrtnost pandemie je odhadována na 1 až 5 procent celkové populace, počet obětí se udává mezi 17 a 50, někdy až 100 miliony. Celkově šlo o jednu z nejsmrtonosnějších epidemií v dějinách lidstva. Španělskou chřipkou nebylo nejvíce zasažené Španělsko, ani nebylo státem původu této nemoci. Epidemie se stala známá jako španělská chřipka, jelikož ostatní státy nacházející se ve válečném stavu zmínky o nemoci cenzurovaly, zatímco neutrální Španělsko k tomu nemělo důvod. Vypadalo to tak, že Španělsko je mnohem více zasaženo. Zdroj: Wikipedie |
Rozsah onemocnění je zaznamenaný i v osobních vzpomínkách pamětníků. Manželka prezidenta Obchodní a živnostenské komory v Plzni Matýse Pokorného Marie Pokorná Šimerková ve svém válečném deníku o průběhu chřipkové epidemie napsala:
„Není snad jediného domu v městě, který by byl zůstal od nemoci ušetřen, a velmi mnoho případů skončilo smrtí. To je také jen důsledek války, neboť lidé podvýživou zesláblí nemohou tak nemoci vzdorovati, nastávají různé komplikace jako hlavně zánět plic, který ve dvou, třech dnech svou oběť schvátí. Proti všem epidemickým válečným nemocem jako choleře, úplavici, tyfu apod. dovedli lékaři úspěšně čeliti, že se nerozmohly nikde příliš, ale proti chřipce, která se ze Španělska bleskem rozšířila po celé Evropě, je lékařská věda bezradná a bezmocná. (…) Mnoho našich známých jí podlehlo a všude je velké rozechvění. Což nebylo už dosti zármutku v rodinách, není ještě do dna vypit kalich utrpení? Je nedostatek lékařů a není léků, nemocnice jsou přeplněny.“
I rodina Pokorných se osobně s útokem nemoci setkala. Dne 22. září jim onemocněla patnáctiletá dcera Marta, která však chřipku nakonec překonala a později se stala úspěšnou baletkou a choreografkou. Také v polooficiální pamětní knize plzeňského arciděkanství se zmínka o průběhu chřipkové epidemie objevuje. Její autor, budoucí plzeňský arciděkan Antonín Havelka, o ní napsal:
„Byl to jakýsi druh moru, který zachvátil plíce, že nemocný v několika málo hodinách umíral. Všichni čtyři kněží při arciděkanství byli jsme přímo zapřaženi pochůzkami po nemocných a hřbitovech. Také řeholní kněží byli stále voláni k nemocným a umírajícím.“
Jejich síly podle Řeháčka ani zdaleka nestačily pokrýt řádění nemoci a u většiny zemřelých na chřipku je v matrice uvedeno, že zemřeli náhle a nezaopatřeni.
O nutnosti omezení kontaktů neměli potuchy
Zatímco u epidemie koronaviru došlo v první fázi na zavírání škol, tehdy tomu tak nebylo. „Na rozdíl od nás nevěděli, že musí zajistit omezení kontaktů mezi lidmi, netušili, že zavření škol by na nemoc mohlo zabírat,“ uvedl Řeháček.
Podle zprávy Místní školní rady (MŠR) pro české školy v Plzni onemocnělo k 27. září 1918 chřipkou 431 žáků a 487 žákyň českých měšťanských škol v Plzni, což bylo 20,4 procenta všech chlapců a 21,5 procenta všech žákyň. Až 7. října vydala MŠR v Plzni příkaz ke čtrnáctidennímu uzavření všech obecných i středních škol na území města Plzně. Okresní školní rada v Plzni však odmítl toto rozhodnutí potvrdit s poukazem na zprávu vrchního okresního lékaře, že: „jest mezi školními dítkami dosud velmi málo úmrtí“.
„Lékaři proti chřipce doporučovali hlavně opatření, která používali u cholery či úplavice, tedy důkladné mytí a používání pitné vody,“ popsal Řeháček s připomínkou, že lidé pitnou vodu, které nebylo dost, nahrazovali užitkovou a pili ji. Škodovy závody v Plzni byly proto městskou radou požádány, aby „dělnictvo závodů podrobeno bylo pravidelnému, občasnému a obligatornímu koupání a čištění, rovněž i aby bylo šatstvo a prádlo dělnictva desinfikováno. Kromě toho byly závody dožádány, aby dle možnosti zavedly v celé své oblasti pitnou vodu namísto doposavad užívané nedostačující filtrované vody užitkové“.
Přeplněné nemocnice
Tragická situace byla v nemocnicích, které byly přeplněny pacienty, lékaři byli v neustálé permanenci a péče o nemocné byla ztížena také tím, že mnozí z nich po kontaktu s pacienty sami onemocněli.
Veškerá opatření mohla pouze zabránit rychlejšímu šíření této nebezpečné nemoci. Sám plzeňský starosta Mandl na schůzi městské rady dne 1. října, kdy nemoc nebyla ještě zdaleka na svém vrcholu, prohlásil: „Při této příležitosti nelze přehlédnouti, že přes veškeré kroky, jež správa obce k zamezení šíření této zákeřné choroby podnikla, nepodařilo se šíření epidemie zameziti a že právě nedostatek potravin, nedostatečné ošacení a nedostatek obuvi, zejména pak nedostatek uhlí a nepříznivé bytové poměry v Plzni podporují zvyšování počtu stižených obětí jak onemocněními, tak úmrtími.“
