Má za sebou to, s čím se nikdo nechce setkat. Přežila své dítě. Utrpení, jímž pak čtyřicetiletá Plzeňanka Zuzana Pousková prošla, se snaží využít v projektu pomáhajícím lidem, kteří se dostanou do podobné situace. Je přesvědčena, že činnost sdružení Plzeňská zastávka dává smrti její dcery alespoň nějaký smysl.
"Okamžitě po smrti dcery jsem se začala chytat všeho, co by mi pomohlo to přežít. Hledala jsem. V té době jsem byla počtvrté těhotná. Náhle jedno z mých dětí chybělo a já cítila, že mám pro něho energii, kterou mu ale nemohu dát. Plzeňská zastávka mi částečně dává pocit, že smrt mé Kačky nebyla úplně zbytečná," říká Zuzana Pousková.
Zpětně připouští, že těhotenství jí pomohlo po ztrátě dcery uchránit zdravý rozum. Ale nebylo to tak, že by se okamžitě upnula k nenarozenému potomkovi.
"Nemyslela jsem na to, že chci nové dítě. Já chtěla to, o které jsem přišla," vzpomíná. Nicméně nutnost starat se o zbývající potomky ji přinutila dodržovat základní režim rodiny a nedovolila jí na dlouho upadnout do pasivity.
Lidem, kteří se ptají, jak se dokázala Zuzana Pousková se ztrátou dcery vypořádat, vysvětluje, že postupovala po malých krůčcích, které jí pomohly z její jámy zoufalství vylézt.
Přiznává, že pokud někomu, stejně jako jí, odejde ze světa dítě z vlastního rozhodnutí, rodiče pak dlouho mohou trápit výčitky, že to zavinili.
Pocit viny pokládá za jeden z velkých problémů a dalším je pohled okolí, které je velmi odsuzuje.
"Lidé na rodiny, kde někdo spáchal sebevraždu, koukají skrz prsty, přestože se velmi často jedná o rodiny běžné a normálně fungující. Existují sebevraždy, jimž předcházelo nějaké pomyslné volání o pomoc a okolí to přehlíželo. Ale pak je i velké množství sebevražd, ke kterým dochází naprosto nečekaně a bez zjevných znaků."
Zuzana Pousková tvrdí, že se sama pokoušela hledat důvody, proč se její Kateřina rozhodla zabít. Nezaregistrovala cokoliv, co by se vymykalo běžnému chování.
Osudného dne dívka odešla z domu brzy ráno a před polednem ji našli policisté bez známek života v kolejišti na Bílé Hoře, kde ji srazil vlak. Na pražci zůstal vyškrábaný nápis. "Miluju tě, maminko".
Plzeňská zastávkaSdružení slouží rodinám, kde zemřelo dítě nebo jeden z rodičů a v rodině zůstaly nezaopatřené děti. "Můžeme lidi zasažené ztrátou blízkého vyslechnout a mluvit s nimi o jejich situaci. Nabízíme služby poradce pro pozůstalé nebo pomoc terapeuta - psychologa. Můžeme zprostředkovat pomoc právníků," přiblížila činnost sdružení Zuzana Pousková. Informace o činnosti sdružení a kontakty naleznete na internetu zde. |
Zuzana Pousková pak usilovně pátrala, proč se neštěstí stalo. Nikdy se nic nenašlo. Nikoho z těch, kteří její dceru znali, nenapadlo, že něco takového chce udělat.
Její matka rezolutně odmítala možnost, že by se jednalo o sebevraždu a neštěstí se dlouho vyšetřovalo jako trestný čin.
Testy vyloučily drogy, vyšetřování cizí zavinění. Zjistilo se, že Kateřinu v kolejišti viděla osádka lokomotivy, která na ni zahoukala, ona vyběhla stranou. U kolejí pak zřejmě potřebovala dokončit vzkaz. Před dalším vlakem už Kateřina neuhnula.
Zuzana Pousková se pak ze své jámy zoufalství vyhrabávala dlouho.
"Paradoxně mi pak s vyrovnáváním se se smrtí mé dcery pomohlo, že to byla její volba. Kdyby se našel viník, kdyby jí někdo ublížil, kdyby se jednalo o trestný čin, nesla bych to daleko hůř. I když jsem byla postavena před hroznou skutečnost, musím respektovat její volbu a smířit se s tím. Neznamená to, že bych přestala truchlit. Neznamená to, že bych přestala plakat. Neznamená to, že bych z toho byla venku. Ale tím, že jsem tenhle fakt začala přijímat, jsem svou situaci začala zvládat líp."
