Devětatřicetiletý Jan Krtička pochází z Náchoda a i dnes si dobře pamatuje na svá školní léta. „Měl jsem to štěstí, že jsem byl vždycky schopen si se školním systémem poradit a zorientovat se v něm. Měl jsem ale spoustu spolužáků, kterým tehdejší systém nevyhovoval nebo jim způsoboval příkoří,“ říká Jan Krtička, otec tří dětí, který s rodinou žije v Plzni.
Je výkonným ředitelem společnosti Scio, která je známá především díky testům pro základní a střední školy a Národním srovnávacím zkouškám, jež nahrazují přijímací zkoušky na školy vysoké. V poslední době buduje také síť ScioŠkol – inovativních základních škol.
Podle čeho jste vybírali školu pro svého nejstaršího syna, který je nyní ve čtvrté třídě?
Řídili jsme se nikoliv tím, co by škola synovi měla dát, ale podle toho, co by mu neměla vzít. Většina dětí se totiž do školy zprvu těší, nadšení je ale poměrně rychle přejde. My jsme zvažovali pro syna v první řadě školy v nejbližším okolí našeho bydliště, čímž by odpadly obtíže s dojížděním. Když jsme se do nich ale šli podívat, přišlo nám, že pokud bychom si odmysleli interaktivní tabuli, zastavil se tam někdy v minulém století čas. Všechno ostatní totiž vypadalo stejně, jako když jsem do školy chodil já před třiceti lety. Dnes už sice nemusí děti sedět s rukama za zády jako my a mohou během vyučování pít či si dojít na záchod, jinak ale výuka probíhá velmi podobně jako tehdy.
Co máte konkrétně na mysli?
Výuka je organizovaná takřka výhradně frontálně, učitel stojí před tabulí a všechny děti dělají celou hodinu to samé. Nerozlišuje se, co už dané dítě umí, nebo neumí, ani to, zda je pro něj konkrétní učivo zbytečně lehké, nebo naopak příliš těžké. Většina aktivit probíhá formou skryté či otevřené soutěže, kdy učitel pokládá otázky typu: „Kdo už to má?“, „Kdo bude nejrychlejší?“ Pro velké množství dětí je pak takřka nemožné zažít ve škole úspěch. Do jisté míry je to dané tím, že ve třídě je často téměř 30 dětí. A svou roli hraje i to, že pokud učitel v daném systému funguje 20 nebo 30 let, je pro něj samozřejmě jednodušší takto pokračovat dál, než přemýšlet, jestli není na čase něco změnit.
Jak jste to tedy vyřešili?
Našli jsme školu nestátní, která dětem nechává alespoň částečně volnost, svobodu a umožní jim aspoň občas si zvolit, čemu se budou věnovat. Dané je to i menším množstvím žáků ve třídě. Musíme sice dojíždět, ale rozhodnutí nelitujeme. Na rozdíl od některých dětí, s nimiž syn navštěvoval školku, ho totiž radost z učení dosud neopustila.
ScioŠkola v PlzniSpolečnost Scio by ráda otevřela ScioŠkolu také v Plzni. Zatím ale není zapsaná v rejstříku ministerstva školství a není jasné, zda žádost o zapsání bude úspěšná. Zájem ze strany rodičů je, škola získala také potřebný souhlas města, vytipované jsou už i některé prostory. |
Jak si podle vás stojí Plzeň z hlediska množství nestátních, takzvaných alternativních škol?
V porovnání s jinými městy je v Plzni situace poměrně dobrá. Škol, které se jako alternativní profilují, je tady relativně hodně, osm nebo devět. Otázka ale je, zda skutečně nabízejí to, co rodiče očekávají. Řada rodičů má totiž velmi konkrétní představu, kterou by škola měla splňovat. Roli při volbě školy pak může hrát i to, zda se taková instituce nenachází na opačném konci města, jak vysoké má případné školné a zda může přijmout všechny přihlášené děti. To se netýká ostatně jen soukromých škol, i na některé obecní se hlásí výrazně více dětí, než je možné přijmout. I když by se tedy mohlo zdát, že nabídka je v Plzni dostatečně pestrá, poptávku ve všech ohledech asi úplně pokrýt nedokáže. Rodiče o vzdělávání svých dětí v posledních letech více přemýšlejí, mají konkrétnější představu o tom, jaké by škola měla, případně neměla mít vlastnosti.
Jak byste definoval kvalitní školu?
Kvalita školy je složitá kategorie, která není jednoznačně definovaná. Pro někoho je důležité klima školy, vztahy a to, zda se pedagogové k dítěti chovají hezky, ve škole nehrozí šikana a problémy se nezametají pod koberec. Pro jiného může být měřítkem kvalitní školy míra znalostí a dovedností, které si děti odsud odnášejí, protože je pro něj důležité, zda se jeho potomek dostane na výběrovou střední školu. Rozhodně se ale nedá říct, že nestátní škola je zárukou vyšší kvality.
Jak to vnímáte vy? Která kritéria považujete za ta důležitá?
Já jsem přesvědčen o tom, že pokud se dítě ve škole necítí dobře, mnoho se toho nenaučí. Nemyslím si, že by rodiče měli za své děti rozhodovat, čím chtějí být v životě. Dítě by nemělo být tlačené do toho, co vyhovuje rodičům. Mělo by dostat prostor, aby dělalo to, k čemu má nějaký vztah a nadání. Důležitější je kladný vztah ke vzdělávání jako takovému, nikoli objem nabytých znalostí. Ale to je můj osobní názor, rozhodně si toto nemyslí všichni rodiče. Někteří berou nepříjemné pocity dítěte ze školy jako běžnou součást vzdělávacího procesu, například i kvůli tomu, že mají ze školy sami stejnou zkušenost. A překonání tíživých pocitů v krajině břišní považují za něco, co člověka zocelí.
Mluvil jste o tom, že stále více rodičů přemýšlí o tom, jakou školu pro svého potomka vybrat. Čím si to vysvětlujete?
Řekl bych, že jednou z hlavních příčin je to, že dospívá generace, která prožila podstatnou část života ve svobodné společnosti. A měla možnost strávit nějaký čas v zahraničí, studijně či pracovně. Tato zkušenost odjinud je výrazně ovlivnila, mimo jiné tím, že více přemýšlejí o tom, co je pro jejich děti důležité. Obecně se ve společnosti zvětšuje skupina lidí, kteří chtějí mít život více ve svých rukou. Pokud jde o volbu základní školy, je to patrné zejména během posledních tří až pěti let.
Všímáte si toho, že by na to reagovaly adekvátně i školy?
Velmi se to liší škola od školy. To, jak daná instituce vypadá, záleží ve velké míře na řediteli. On je klíčovou osobou, která má možnost ovlivnit, jestli má škola dostatek peněz, ale i to, kam směřuje v pedagogické oblasti. Jestli se například snaží vyjít vstříc tomu, co by si rodiče představovali. Nedá se říct, že všechny veřejné školy jsou ty konzervativní a rigidní, zatímco soukromé a církevní jsou ty progresivní. Nejvíc záleží na tom, jaký vztah ke škole má zřizovatel a jak schopný a osvícený je ředitel. Jsou veřejné školy, kam bych své dítě bez problémů dal, a jiné, v nichž se vám sevře žaludek, jen co do ní vstoupíte. Samozřejmě na prvním stupni je ve většině škol nejdůležitější osobnost učitele, s nímž dítě často tráví víc času než s vlastními rodiči.
Mluví se také o tom, že by školy měly adekvátně reagovat na to, jak se mění svět kolem nás.
Ano, to rozhodně. Pokud se dítě chtělo něco dozvědět ještě za dob našeho mládí, tuto možnost mělo pouze ve škole, z knih nebo od někoho blízkého, kdo danému tématu rozuměl. Dnes ale škola monopol na vzdělávání rozhodně nemá. Pokud se člověk chce něco dozvědět, nabízí se mu mnohem více možností a škola by se tomu měla přizpůsobit. S tím, jak se mění dostupnost informací, se mění ale i jejich kvalita. Ne všechno, co člověk najde na internetu, je pravdivé. Škola by měla pomoci se dětem ve stále složitějším světě zorientovat, neměla by je jen vybavit konkrétními znalostmi. I když bez nich to pochopitelně taky nejde.
Jak konkrétně by se podle vás výuka mohla přizpůsobit?
To je hodně komplikovaná otázka, i kvůli tomu že třeba využívání nejmodernějších technologií se učitelé ve škole spíše brání. Nechtějí například, aby děti ve škole používaly mobily. Podle mě by se ale školy měly minimálně pokusit o to, aby děti při výuce pracovaly v prostředí, které je co nejvíc podobné tomu mimoškolnímu, které znají z běžného života. Nemůžeme počítat, že dítě se spokojí s tím, že se ve výuce budou používat pouze učebnice, když všude kolem sebe vidí dospělé s notebooky, tablety a telefony – a jen výjimečně s knihou. Myslím, že by bylo třeba najít cestu, jak do výuky běžně využívané prostředky zařadit. Školní výuce by také velmi prospělo výraznější zaměření na rozvoj spolupráce mezi dětmi. Když coby dospělý řešíte nějaký problém, také se ptáte svého okolí, kudy na to. S tímto přístupem se ale ve škole nesetkáte: při písemce i před tabulí je v tom dítě vždycky samo. Pomohla by i redukce Rámcového vzdělávacího programu, což jsou v podstatě současné osnovy.
Máte představu, jaká část rodičů má dnes zájem o takzvané alternativní vzdělávání?
Určitě je mezi rodiči minimálně 10 až 15 procent těch, kteří pokud by vedle sebe měli školu alternativní a nějakou tradičního typu, preferovali by tu takzvaně alternativní. Všichni by ale, myslím, uvítali třeba méně dětí ve třídě nebo motivovanější a inspirativní učitele. To jsou faktory, které jsou zpravidla u nestátních škol na lepší úrovni. Ale opakuji, ta dělicí čára nevede mezi veřejnými a soukromými školami. Nejlepší by bylo, kdyby ty věci, které v alternativních školách zpravidla fungují, postupně přebíraly i běžné školy. Aby se zajímaly o nové cesty a snažily se výuku přizpůsobit současnému světu.
