Jak se vlastně Češi dostali do Banátu?
Na počátku 19. století se v Banátu začali usazovat kolonisté z Čech a hodně jich bylo i z Domažlicka, Klatovska či Plzeňska. Přesun nebyla žádná legrace, museli totiž dojet s povozem do Vídně, tam svoje věci prodali, aby pak mohli pokračovat lodí po Dunaji do Banátu. Když dorazili, zjistili, že slíbené podmínky dodržené nebudou a plakali po svých chaloupkách doma. Museli tedy začít znovu a vše si vlastníma rukama postavit. Část kolonistů přijala nabídku rumunského grófa, který chtěl, aby tam pracovali v lesích, další nabídka přišla od administrativy Rakouska-Uherska. Území totiž opustili Turci a bylo potřeba ho znovu osídlit. Tato nabídka byla o něco lepší, protože rakousko-uherská administrativa určité zázemí pro kolonisty vytvořila.
Dnes se do Banátu jede po silnici podél Dunaje, z které se odbočí a jede se do hor. Nejblíž k Dunaji, asi devět kilometrů, je Svatá Helena, blízko je i Gerník a Rovensko, které jsou propojené turistickými stezkami. Ty tu vznikly za pomoci Člověka v tísni. Dál od Dunaje je Eibenthal, který je turistickými značkami spojený s Bígrem. Nejdál od Dunaje je vesnice Šumice. Ze Svaté Heleny do Šumice je to odhadem 50 kilometrů. Do Svaté Heleny a Eibenthalu vede asfaltka, do Gerníku, Rovenska a Bígru cesta nižší kvality.
Odkdy se datuje podpora českých krajanů Plzeňským krajem?
Plzeňský kraj začal podporovat Banát v roce 2009, kdy podepsal s tamní župou Caras-Severin Deklaraci o spolupráci. V župě se nachází pět ze šesti ryze českých vesnic v Rumunsku. Letos jsme pomohli Svaté Heleně, kde byla v červnu vichřice a velké krupobití. Na domech byly vidět díry do fasády, živly zničily hodně střech obytných i hospodářských budov. Hned poté jsem volal náměstkovi hejtmana, že je třeba pomoci, protože lidé tam nejsou pojištění. Musí si tedy pomoci vlastními silami. Materiál a řemeslníky si seženou, to není problém, ale potřebují pomoci finančně. První na pomoc přispěchal Liberecký kraj, Plzeňský kraj pomohl jako další v pořadí. Když jsem tam nedávno byl, polovina střech už byla spravená.
Jakým způsobem ještě Plzeňský kraj pomáhá?
Od roku 2009 se uskutečnilo několik výměnných návštěv. Té první se účastnili i podnikatelé, ale v tomto směru se spolupráce moc nerozjela, protože naši podnikatelé čekali, že tam vydělají, že tam budou podnikat, ale tam moc možností není. Tamní podnikatelé zase doufali, že získají zakázky.
Spolupráce ale trvá na úrovni cestovního ruchu. Krajanský spolek Čechů v Banátu do Plzně pravidelně jezdí na veletrh cestovního ruchu ITEP, Češi už hromadně jezdí na dovolené ke krajanům. Existují webové stránky, kde zájemci najdou nabídky, kde se mohou ubytovat, kde dostanou chutnou snídani, kam mohou zamířit na výlet po okolí, které je opravdu krásné. V tamních Karpatech jsou totiž neporušené bukové lesy, láká i Dunaj, což je velký fenomén, protože se tam dá rybařit třeba na přehradě Železná vrata, kde žijí všechny možné druhy ryb. V okolí Dunaje jsou penziony, voda sice není křišťálově čistá, ale koupat se tam dá.
Kolik Čechů se třeba během prázdnin do Banátu podívá? Stovky? Tisíce?
Tisíce. Největší fenomén je festival Banát, který se koná ke konci srpna. Vydává se tam z České republiky vlak, který pojme určitě 1500 lidí, vyráží i autobusy. Cílem je vesnice Eibenthal, kde hraje řada českých skupin, hodně tam jezdí mládež. Lidé jsou ubytovaní u našich krajanů, k dispozici je ale i stanové městečko. Čtyři dny je tam sice dost velký hluk, ale místní prodají víno, marmelády, sýry, chleby a díky tomu vydělají peníze.
Dá se říci, že jsou částečně závislí na českém cestovatelském fenoménu?
To se říci dá, protože když tam člověk přijede, vidí kolem chalup zaparkovaná česká auta. Lidé tam žijí původním způsobem života, to znamená, co si vypěstují, to snědí. Mladí už tam ve větší míře zůstávají a tolik jich neodchází. Řeší to prací z domova pro různé firmy. I když jsou na češství hrdí, do Česka už nemíří tak často, jako tomu bylo po roce 1989. Říkají, co bychom u vás dělali, práce je tam podobná, ubytování je těžké sehnat, je drahé, zatímco my tu máme všechno levnější, proto tu chceme vydržet. Mluvil jsem s jedním mladým starostou, který je strašně optimistický a myslí si, že mladí už odcházet nebudou.
Pořád tamní lidé mluví česky?
Všichni mluví rumunsky, ale češtinu si stále zachovávají. Když se ale dívky vdají za Rumuny a děti chodí jen do rumunských škol, protože jenom ve dvou vesnicích ze šesti je česká škola, už mluví jen rumunsky a doma česky. Mluvil jsem s jednou účetní, která má dvě děti. Říkala, že když mluví česky, děti jí rozumí, ale česky už nepíší a česky už také mluvit nechtějí.
Což je asi pro děti a jejich asimilaci do rumunské společnosti dobré, nebo ne?
Samozřejmě. Oceňuji ale to, že místní stále udržují české tradice jako posvícení či poutě i náboženské poutě.
V čem to je, že si české tradice tak udržují? Kvůli tomu, že k Rumunsku tolik nepřilnuli?
Je to tím, že žili dost odtrženě. I když byly o kolektivizaci pokusy, nepovedlo se to. Ani nyní tam nefunguje žádné družstvo, všichni jsou soukromníky, skoro každý má krávu, prasata, ovce, koně.
Kdyby však zůstali v Česku, těžko by se kolektivizaci vyhnuli, takže pobyt v Rumunsku byl z tohoto pohledu vlastně výhodný?
Z tohoto pohledu to výhodné bylo. Ale když jsme tam byli v roce 2009 poprvé, píchli jsme kolo, protože všude nebyly asfaltové silnice, což se během let zlepšilo. Ve Svaté Heleně se před asi pěti lety postavilo také 12 větrníků. Kvůli tomu se v Česku organizovaly velké petice pod hesly typu Neničte přírodu v Banátu. Tamní lidé přitom byli rádi, že větrné elektrárny vznikly, protože jednak dostali formou kompenzací peníze, ale zpeněžili také pozemky, na kterých větrníky stojí. Zkrátka na vrcholech Malých Karpat se najednou objevují větrníky a turisté, kteří tam jezdí, je neřeší.
V Česku je vůči zelené energii velký odpor s argumentem, že ničí krajinný ráz, lidé z Banátu ji přitom vítají. Nejsou to paradoxy?
Jsme ortodoxní odpůrci zelené energie. Přitom za hlubokého socialismu vedle Národního divadla postavili moderní scénu z luxfer a také jsme ji přijali. Větrný mlýn byl přece také zásah do krajinného rázu a bylo jich po Čechách také hodně. Teď jsou kuriozitou přitahující turisty. A kdyby je chtěl někdo zbourat, objevily by se petice proti jejich bourání. Já bych samozřejmě nechtěl, aby větrník stál vedle národní kulturní památky v Mariánské Týnici nebo vedle chotěšovského kláštera nebo na Poledníku v chráněné krajinné zóně, ale někde v průmyslové zóně by větrníky byly užitečné.
Zpět do Banátu. Přesunuli se tam Češi, které to v rodné domovině nebavilo, a pracují tam?
V Šumici, což je od civilizace odtržená vesnice, kde bydlí asi jen 45 obyvatel, postavili dva čeští manželé dům, založili tam hospodářství, kde chovají kozy. Další Češi v Banátu kupují domy na rekreaci. Spousta domů je tam totiž prázdných a je možné je levně koupit. Tím se spolupráce s Čechami může prohloubit. Navíc tyto domy by chátraly, možná by spadly, nákupem je lidé mohou zachránit. Je to dobře, protože všechny domy jsou cihlové, obložené kachličkami, jsou zkrátka vypulírované a krásné.