Na 300 lidí ročně zavítá na exkurzi do přírodní zahrady U malíře v Myslovicích kousek od Klatov. Kraluje tu se svou rodinou na zhruba tisíci metrech čtverečních Věra Dvořáková, která je zároveň předsedkyní spolku Barevná krajina.
Ten může udělovat dalším majitelům zahrad certifikát přírodní zahrada, což je místo, kde se majitel o pozemek stará způsobem blízkým přírodě.
„Je to fenomén, který do České republiky přišel před lety z Rakouska jako výsledek přeshraniční spolupráce spolku Přírodní zahrada z Jindřichova Hradce. I proto je nejvíce přírodních zahrad v Jihočeském kraji,“ vypráví paní Věra, podle které je pro českou přírodu hodně důležité, aby podobných zahrad bylo co nejvíc, protože pak bude prostředí zdravější.
„I když se nemůžeme rovnat Jihočechům, zahrad i v Plzeňském kraji rychle přibývá. Celkem je jich 19, jen loni jich přibylo osm. Z toho tři jsou takzvané ukázkové, kam mohou lidé zavítat pro inspiraci nebo pro poučení,“ vypráví Věra Dvořáková, která působí jako poradkyně pro ty, kteří si přírodní zahradu zakládají.
Kromě Myslovic tedy mohou lidé navštívit také zahradu U konipáska v Ježovech u Švihova a Zelený dům v Příchovicích u Přeštic.
A čím se přírodní zahrada odlišuje od těch ostatních? Nesmí se zde používat žádná chemie, žádná umělá minerální hnojiva ani rašelina.
„Její těžbou se totiž ničí důležité ekosystémy v krajině. Nedoporučují se ani černé fólie či netkané textilie, protože je to bariéra, pod kterou nemůže dobře fungovat půdní život. I profesionální zahradníci od toho upouštějí,“ nastínila paní Věra.
„Používáme také jen přípravky schválené pro ekologické zemědělství. Já používám granule proti slimákům. Bez nich bych totiž nic nesklidila,“ říká paní Věra, která si na hnojení vyrábí bylinné zákvasy.
„Do sudu se dají kopřivy, přesličky či divoké byliny, zalijí se vodou a nechají se zkvasit. Zapáchají asi stokrát víc než zkažená voda ve váze, ale fungují výborně. Necháváme zkvasit i slepičí trus. Pak vodu sliji, zředím a používám na hnojení, zbytky hodím na kompost,“ popsala paní Věra.
Před zimou se zahrada neuklízí
Třeba způsob, jak připravuje přírodní zahradu na zimu, není ale zřejmě pro ty, kteří mají uklízecí mánii.
„Zahradu před zimou moc nehrabeme, neuklízíme, trvalky necháváme, jak jsou, listí necháváme na zemi, jenom si prohrabeme uličky. Na zemi necháváme i spadaná jablka. Důvod je jednoduchý, zvířata díky tomu mají potravu, v listech a dalších zbytcích přezimuje spousta hmyzu,“ popsala paní Věra.
I když je zahrada poměrně velká, na jaře toho prý moc nezbude. „Při jarní očistě na kompost odvezu tak dvě kolečka,“ vylíčila paní Věra. Podle ní jde jen o psychické nastavení člověka. „Když je někdo uklízivý, nemusí to unést, ale živočichové jsou za tento přístup vděční,“ míní Věra Dvořáková.
Jezírko se při dešti dopouští samo
Na přírodních zahradách se vytváří různé druhy biotopů. V obhospodařované krajině jich totiž ubývá a přírodní zahradníci se je snaží nahradit. Každý majitel přírodní zahrady je ale jiný. Někdo ji má víc okrasnou, někdo divočejší.
„Ale snažíme se třeba i do té okrasné části dát nějaké divoké původní rostliny, aby si tam náš hmyz a ptactvo našlo potravu,“ vysvětlila zahradnice.
V té chvíli už ale začíná procházka zahradou. Zajímavou částí je vodní biotop s jezírkem. „Původně jsme ho napustili vodou, teď už se ale při dešti jezírko dopouští samo nebo je v záloze voda z nádrže jímající dešťovou vodu, která se dá přečerpat čerpadlem,“ vypráví paní Věra.
Pod obřím ořešákem jsou záhony měsíčků a meduňky, z kterých zahradnice vyrábí masti na prodej, vedle jsou rajčata, papriky, cukety, patizony, na jednom ze záhonů je společenství česneku a jahod. „Česnek odpuzuje z jahod háďátka, společné pěstování je výhodné i u jiných plodin,“ popisuje paní Věra.
Přírodní zahrada má podle ní sloužit jak zvířatům, tak člověku k pěstování zdravé zeleniny bez chemie. I proto vstup do domu zdobí dvoje staré necky, v nichž najdeme divoká rajčata s velkou násadou malých zelených plodů. „Chtěla jsem je vyzkoušet, mají být hodně sladká,“ říká experimentátorka.
Zvířata běhají volně po zahradě
Na zahradě je i původně slunečná skalka, ale keř zlatého deště se hodně rozrostl a výsledkem je stinný biotop, kde najdeme měsíční jahody, okrasný kontryhel či bujnou bergenii se záplavou kožovitých listů. „Slunné druhy vymizely, budu je muset nahradit stínomilnými,“ plánuje paní Věra.
Na zahradě také pobíhají slepice a kachny. „I když je to boj, protože slepice hrabou a kachny všude šlapou, zvířata nezavírám, nemám to ráda. Když něco zasadím, musím to obložit kameny, aby se tam zvířata nedostala,“ vysvětlila. Sama si plete vrbové plůtky, které dobře slouží nejen jako zábrana proti zvířatům. Na betonu, který zakrývá septik vznikl s pomocí plůtku z vrbového proutí vyvýšený záhon.
„Jsou na něm původní byliny, které jsem si vyrýpla někde u cesty. Je tu třeba kostival, řepík, kopretina vratič, divizna, jitrocel, léčivý kontryhel, přeslička. Když sem přijdou děti ze školy na exkurzi, alespoň vidí, jak některé byliny vypadají,“ vypráví Věra, která z bylin vyrábí i mýdla či vykuřovadla k přírodní desinfekci místností.
Dvoukmen břízy i obří ořešák
Do Myslovic se rodina přistěhovala v roce 2004. „Hledali jsme dům na bydlení, nerozhodovali jsme se tedy podle zahrady. O přírodních zahradách jsem tehdy nic nevěděla, jen jsem jako žena pocházející z vesnice věděla, že se mi líbí prosté venkovské zahrádky, žádné zastřižené živé ploty z tújí, žádné golfové trávníky. Chtěla jsem, aby to tu vonělo, kvetlo,“ vypráví.
Zpočátku si prý myslela, že je zahrada hodně velká. Dnes už to ale vidí jinak. Má totiž velké plány, proto už jí zahrada nestačí. Druhou si proto opatřila v nedalekých Bolešinech, kde na slunném pozemku pěstuje aromatické byliny a zeleninu. Myslovická zahrada je plná stromů, takže kdyby sem chtěla paní Věra dostat více slunce, musela by je pokácet.
„O stromy ale přijít nechci, protože v přírodní zahradě mají nezastupitelné místo. Preferují se ale listnaté stromy a původní dřeviny,“ uvádí zahradnice.
Kdo k ní na zahradu dorazí, kouzlu jejích stromů propadne. Hned za domem se nad zahradou tyčí nádherný asi 25 metrů vysoký dvoukmen břízy. V zadní části je zase obří ořešák, jehož rozložitá koruna chrání asi čtvrtinu zahrady. Nechybí tu ale ani staré jabloně, které rodinu celou zimu zásobují jablky.
„Některé stromy jako třešeň jsme dosadili, některé sem nalétly, jako třeba tento bez černý, šípek, ostružina. Je to divoký kus zahrady, který hodně využívají ptáci,“ vypráví paní Věra.
Co se někomu nehodí, nám se hodí vždycky
S manželem jsou prý velcí sběratelé. „Co se někomu nehodí, nám se hodí vždycky,“ říká. Na zahradě je to vidět, protože historické poklady jí dodávají přírodní ráz.
„Používáme přírodní materiály, ideální je dřevo a kámen. Ale musí být místní, ne dovezený třeba z Itálie, což znamená výraznou uhlíkovou stopu,“ popsala.
Základem zahrady Dvořákových jsou zbytky z přestavby domu. „Z nich tu stavíme všechno. Zbyla nám třeba obrovská halda kamene, bylo ho neskutečné množství, z nich stavím suché zídky. Dají se požít i staré trámy. My jsme ze zbytků postavili i dětský zahradní dřevěný domek,“ ukazuje.
Ze sudu, v kterém se na pole vozila voda nebo kejda, udělali nádobu na zachytávání dešťové vody. „Výhodou je, že jsme nemuseli použít plastový sud,“ říká. Suché zídky prý staví sama. Jedné z nich, která je přímo za domem, říká koronavirová zeď, protože vznikla loni na jaře během prvního lockdownu.
Zákoutí pro děti s pískovištěm a hračkami zase obkružují staré bandasky na mléko z kravína. „Někdo je vyhodil a my jsme je využili,“ říká Věra, která v Myslovicích dělala před lety sedm let starostku.
Právě v té době vznikl název zahrady, tedy U malíře. Na půdě jednoho z domů v obci se totiž našly malované kulisy. Jednalo se o obrovská plátna s vyobrazením vesnice. Nikdo ale nevěděl, kdo je namaloval.
„Byla jsem jedné naší seniorce přát k 90. narozeninám. Svěřila se, že by to mohla být práce Františka Bureše narozeného v Myslovicích v roce 1915,“ vypráví.
Nakonec se ukázalo, že malíř, který velkou část života maloval kulisy pro Národní divadlo v Praze, se narodil v domě Dvořákových. „Řekla jsem si, že to je znamení. Zahrada dostala jméno U malíře a otevřela jsem ji veřejnosti. Navíc čtrnáctiletá dcera maluje a chce jít na uměleckou školu. Možná na ni zapůsobila atmosféra domu,“ směje se Věra Dvořáková a usměrňuje sedmiletého syna, který si ze zahrady udělal dráhu pro horské kolo i se skokánkem. On ale umělecké spády zatím nemá. „Chci být motorkářem jako táta,“ svěřil se.
