Vybavíte si den nebo chvíli, kdy jste si uvědomil, že situace je vážná a může jít o hodně?
Vybavuji si to stále velmi přesně: byl to víkend 14. a 15. března. V sobotu ráno vláda náhle uzavřela naprostou většinu obchodů a provozoven služeb a v neděli zakázala volný pohyb lidí na území našeho státu. Při tomto „vypnutí země“ mi došlo, že můžeme zjevně čelit naprosto bezprecedentnímu riziku.
Přechod ke krizovému režimu a řízení nemusel být jednoduchý. Můžete uvést, kdy nebo v čem se projevily slabiny nebo nedostatek zkušeností s podobnou situací?
Na úrovni města jsme se připravovali na příchod koronavirové krize několik týdnů před vyhlášením nouzového stavu 12. března. Třeba už od 3. března jsme zrušili návštěvy v Městském ústavu sociálních služeb. Rychle jsem pak aktivoval složky krizového řízení a zřídil speciální tým COVID, který v dalších týdnech koordinoval opatření proti šíření viru.
Scházeli jsme se denně. Ale naše úsilí komplikoval často chaos ve vydávaných vládních opatřeních a vládní sliby, které se neplnily, což se týkalo především dodávek ochranných pomůcek. To nás stále vystavovalo velké nejistotě a těžkým obavám. Proto jsme nakonec rozhodli o mohutných nákupech pomůcek z městských peněz.
Musel někdo z krizového štábu do karantény?
Nikdo! Zavedl jsem po tom kritickém víkendu důsledná obranná opatření, omezil jsem své kontakty na nezbytné minimum a toto jsem přikázal i svým nejbližším spolupracovníkům z týmu. Jednoho ze svých náměstků jsem pak poslal do preventivní izolace mimo Plzeň, aby se případně ujal krizového řízení, kdybych se nakazil já, nebo někdo z mých kolegů. Naštěstí se tak nestalo.
Zažil jste stav, že jste potřebovali něco zajistit nebo zařídit a zdálo se, že to bude nad síly zástupců města?
Ano, byly to první dny po vyhlášení nouzového stavu. To jsme totiž pochopili, že od státu nemůžeme čekat žádnou rychlou dodávku ochranných pomůcek. Začali jsme je proto shánět vlastními silami. Bylo třeba zajistit desítky tisíc respirátorů, roušek, obleky, dezinfekci a další. V jednu chvíli jsem až cítil bezmoc. Respirátory nebyly na trhu, pokud ano, tak za neskutečné ceny či často od firem s neprověřenou historií.
To se zlomilo poté, kdy sekční ředitel Petr Triner dokázal nemožné a začaly nám chodit první větší dodávky s ochrannými prostředky včetně tisíců litrů dezinfekce. Například dezinfekci jsme zajistili tak, že jsme v jednom z lihovarů zaplatili kubík lihu, který jsme nechali stočit do hasičské cisterny, v chovatelských potřebách jsme koupili glycerol a obstarali jsme peroxid vodíku. Toto nám pak hasiči smíchali a stáčeli do našich PET láhví. Takto jsme se dostali k vůbec první dezinfekci. Pro látku na roušky jsme pro změnu jeli do Podkrkonoší. Shodou náhod se nám povedlo sehnat jednoho dodavatele respirátorů FFP2, který je měl skladem, takže řidič s látkou vyzvedl na cestě zpět i první velkou várku respirátorů.
Výjimečný stav s sebou zřejmě přinesl nutnost dělat neobvyklá rozhodnutí. Bylo některé z nich z vašeho pohledu zvlášť těžké?
Určitě splnění dvou úkolů. Tedy jak rychle zajistit pomoc seniorům, kteří byli vládními restrikcemi uzavřeni ve svých domovech, což se podařilo díky městskému call centru a Mezigeneračnímu dobrovolnickému centru TOTEM, a jak ubránit před nákazou pobytová zařízení sociálních služeb. I to se podařilo. A pro mě osobně především to, že jsem musel rozhodovat o mnohamilionových nákupech ochranných prostředků v nepřehledné situaci. Moc mi v tom pomohli kolegové David Šlouf a Petr Triner.
Které období epidemie vám připadalo nejkrizovější?
Rozhodně ty první tři týdny: od uzavření škol a vyhlášení nouzového stavu do počátku dubna, kdy začaly přicházet první námi objednané dodávky respirátorů pro domovy pro seniory. Zpětně se může zdát, že všechno tak nějak přirozeně a samovolně dobře dopadlo, ale já jsem přesvědčen, že rozhodující roli sehrála zcela mimořádná míra odpovědnosti naší společnosti jako celku. Ta krize byla reálná, všichni si ještě pamatujeme, jaká ve společnosti vládla atmosféra strachu a tísně.
Kdy jste začal mít pocit, že nejhorší je za vámi?
Okolo Velikonoc – díky masivní dobrovolnické aktivitě bylo postaráno o všechny Plzeňany, kteří potřebovali pomoc, v domovech pro seniory měli již bezpečnou zásobu respirátorů, stejně jako ve všech potřebných městských službách, a začaly se opatrně uvolňovat vládní restrikce jako první znamení ústupu viru.
Je město připravené na případnou druhou vlnu epidemie? Jak?
Pracujeme na tom, abychom si připravili vlastní strategickou zásobu ochranných prostředků a dezinfekce. Chceme být schopni plně pokrýt potřebu magistrátu, všech městských složek a příspěvkových organizací i zařízení péče o seniory na území Plzně po dobu minimálně jednoho měsíce. Jedná se o statisíce roušek, desetitisíce litrů dezinfekce i desítky tisíc kusů respirátorů, zhruba devět tisíc ochranných obleků a další. Kromě toho nyní aktualizujeme pandemické plány a jsme připraveni okamžitě znovu aktivovat dobrovolnické služby i pomoc pro lidi bez domova.
Odnesli jste si ve vedení magistrátu z mimořádné situace cosi jako poučení z krizového vývoje?
Ano, určitě. Klíčové poučení zní: spoléhat se sami na sebe.
Často byla oceňovaná obětavost pracovníků sociálních zařízení, kde se starají o nemocné a seniory. Ti lidé jsou velmi špatně placení. Dostali nějaké odměny? Počítáte s tím, že by se jim konečně platy zvedly?
Co se týká městských zařízení, jejich zaměstnanci určitě odměny v patřičné výši dostali. Neměstská zařízení měla možnost požádat si v rámci našeho plzeňského „covidového“ balíčku o mimořádné odměny pro své pracovníky.
Jedním z důsledků epidemie je výrazný pokles příjmů města. Kde se odrazí nejvíc? Jak dlouho se z toho bude Plzeň vzpamatovávat?
Pro náš rozpočet bude snížený výběr daní znamenat v letošním roce propad ve výši 560 milionů korun. Další zátěž pro nás znamenají kompenzační bonusy pro živnostníky i firmy, kdy část bude také z daňových příjmů pro obce a kraje, a my očekáváme propad okolo 250 milionů korun. Dále se ve Sněmovně projednává takzvaný daňový balíček, kde by mohl být dopad na město Plzeň až 160 milionů korun. Co se týká návratu k normálu, předpokládáme jej v optimistické variantě až v roce 2023.
Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. K čemu tedy byla podle vás dobrá koronavirová krize?
Tato doba ukázala, že jsme schopni velmi rychle a efektivně řešit problémy, postarat se, držet pospolu, fungovat jako tým a hlavně, že je v nás stále lidskost. Ta vlna solidarity a ochoty pomáhat druhým, kterou s sebou koronavirová krize přinesla, je obrovská. Denně se s ní setkávám v nejrůznějších situacích a doufám, že vydrží i nadále.
