„Říkala jsem si, že místní lidé by se mohli rozčilovat, že sem někdo přinese nákazu,“ vypráví paní Jiřina, proč vůbec poprvé za poslední léta uvažovala nad tím, že betlém nepostaví. Nakonec jí to ale nedalo a figurky společně se synem na zahradu vynesla a rozsáhlý betlém považovaný mezi betlémáři za výjimečné umělecké dílo, opět zájemcům zpřístupnila.
A jak třiaosmdesátiletá Jiřina říká, protože je v době covidové hodně kulturních akcí zastavených, o to víc lidí do Příchovic jezdí. „Přijely například tři třídy prvňáků a druháků, bylo jich dohromady asi 70,“ přiblížila Jiřina.
Její přístup k návštěvníkům je ale letos úplně jiný než v předchozích letech. Zatímco v minulosti ráda s lidmi rozprávěla, dětem jednotlivé figurky představovala, letos se kvůli koronaviru drží stranou.
„Je to letos smutné, ale jsem opatrná, protože se covidu bojím,“ svěřila se řezbářka. „I přesto je pro mě radost, když sem lidé přijdou,“ dodala.
Práci na rozšiřování betlému, což je její umělecké dítě, ale omezila. „Nedá se nic dělat, elán už mě trošku opustil, ale jisté je, že práce se dřevem mi strašně chybí,“ svěřila se.
To ale neznamená, že se nevěnuje jiným uměleckým disciplinám, kterých ovládá nespočet. „Pořád něco dělám, nevydržím bez toho, myslivcům jsem letos malovala obrázek na stěnu,“ uvedla příklad. I obrázky do obecní kroniky díky ní přibyly.
A jak říká, má i následovníky, protože její syn a dcera zdědili lásku k uměleckým řemeslům. Syn je totiž truhlář a ve volném čase i šikovný řezbář.
„Také dcera je strašně šikovná, věnuje se všemu možnému od drátování přes keramiku k šití. Zkrátka všechno, co se dá dělat rukama, dělá. Také chodila na kurzy kreslení. Když jsem viděla, jak kreslí, jak se říká, spadla mi brada. Zkrátka úžasné,“ chválila dceru Jiřina Andrlíková. Její děti se ale stejně jako ona věnují umělecké činnosti jen ve volném čase.
K výtvarnictví se dostala v padesáti letech
Paní Jiřina se celý život živila jako řidička, za minulého režimu jezdila pro ČSAD s nákladním autem, potom dva roky pracovala jako řidička na poště, následovalo ježdění pro přeštické kulturní středisko, kde usedla za volant Škody 1203 nebo i auta sovětské výroby - Volhy. „Tam jsem přišla k výtvarnictví,“ vzpomíná umělkyně.
Dopravovala totiž práce řezbářů na výstavy. „Třeba práce Václava Kašpara ze Žákavé. To byl největší zdejší řezbář, úžasný umělec. Když jsem vozila jeho práce na výstavy a brala jsem figury do ruky a hladila to dřevo, chytilo mě to a ve svých padesáti letech jsem také začala tvořit,“ vzpomíná paní Jiřina.
Do té doby se věnovala užitému umění, jako bylo hodně oblíbené drhání, ale třeba i tkaní v rámu.
A jak to nyní vypadá s budoucností betléma, pro který třeba někdejší starosta Příchovic chtěl vybudovat obecní muzeum? „Jak to tak vypadá, bude i nadále betlém stavět každý rok můj syn,“ vzkázala svým obdivovatelům.
