„Navíc nám ho v Šariši Plzeňský Prazdroj vaří,“ sdělila Vašáryová, která je poslankyní slovenského parlamentu a v současnosti organizátorka vlivného středoevropského think tanku.
Se zástupci pivovaru před předáním titulu vtipkovala i na téma, jestli k rozdělení Československa na začátku 90. let minulého století nedošlo náhodou proto, aby se Češi stali mistry světa v pití zlatavého moku, k čemuž hned po rozdělení federace opravdu došlo. Slováci totiž Čechům kazili průměr.
Velkou znalkyni politiky v sobě ale nezapřela. Nakonec poskytla i svůj pohled na rozdělení federace. Nechyběla ani vzpomínka na film Postřižiny, který byl jedním z hlavních důvodů, proč titul získala.
Proč jste titul Čestný znalec piva Pilsner Urquell přijala?
Je to možnost připomenout, že za filmem Postřižiny nejsem jenom já, ale i spisovatel Bohumil Hrabal, který mezi námi už dlouho není, a že je to i režisér Jirka Menzel, který zápasí s těžkou nemocí, a další lidé, kteří k filmu přispěli. Autorství je Hrabalovo a Menzelovo, na to je třeba nezapomínat. Navíc je to pocta dlouhé tradici tohoto plzeňského piva, které je pořád nejlepší na světě. Navíc je to splacení dluhu, protože mi kdysi na natáčení Plzeňáci poslali padesátilitrový soudek piva Pilsner Urquell.
Česko je na tom nejlépe na světě v konzumaci zlatavého moku. Ovlivňuje to podle vás mentalitu národa?
Nevím jestli mentalitu, ale břicha určitě.
Přijela jste do Plzně sice kvůli pivu, ale byl by hřích nezeptat se znalkyně politiky, kdo z rozdělení Československa více profitoval. Byli to Češi nebo Slováci?
Rozdělení bylo velice nebezpečným krokem pro Slovensko, protože síla, která Československo roztrhala – myslím tu vnitřní i tu zahraniční, protože existovala i zahraniční podpora roztržení Československa, hodila Slovensko na Východ a do roku 1998 to vypadalo, že Slovensko možná bude jakési příští Bělorusko. Ale v roce 1998 jsme tomu unikli, když přišly volby.
A jak vy říkáte, mladí přišli k volbám a Vladimír Mečiar padl...
Ano mladí přišli a zachránili to. Navíc se ukázalo, že naše tajná služba je velice neprofesionální, takže ruská tajná služba couvla od spolupráce. Protože Slováci zjednodušeně neřekli jen to, co nevěděli, a s tím profesionální ruská tajná služba nemůže pracovat. Nakonec se tedy domluvilo, že NATO se otevře podruhé. Poprvé se otevřelo v roce 1999 a podruhé tedy v roce 2004 a my jsme vstoupili. Ale mohlo to skončit úplně jinak. Bylo to pět velice nebezpečných let. Ale ukazuje se, že Slovensko má menší sílu než má Česko. My jsme i s pomocí Čechů, Poláků a Maďarů dohnali integrační povinnosti, které jsme nestihli za Mečiara.
Myslíte tím ekonomická kritéria?
Nejen ekonomická, ale i legislativní, zkrátka všechny podmínky, které jsme museli splnit pro vstup do NATO a Evropské unie. Nakonec jsme postupovali nejrychleji a navíc jsme dále pokračovali. Výsledkem je, že jsme v eurozóně.
To je velký rozdíl, protože Češi euro nemají.
Nemají ho ani Poláci, ani Maďaři. My tedy máme evropskou kotvu v podobě eura, a tím se zásadně lišíme od Česka.
V dobrém slova smyslu?
Já doufám. Nechám hovořit čísla: 72 procent Slováků je spokojeno s eurem.
A Češi euro nechtějí.
Češi, Poláci ani Maďaři ho nechtějí, zatímco Slováci jsou pro užší integraci EU, jsme i pro bankovní unii. Češi pro ni také nejsou, takže uvidíme, jak vše půjde dál. Pokud ale člověk zná historii evropské integrace od roku 1945 nebo 1948, ví, že to vždycky bylo dramatické, vždycky to bylo nebezpečné, vždycky se našly hlasy Pojďme od toho. Ale integrace stále postupuje.
Jak si vysvětlujete, že Slováci jsou eurooptimisté a Češi pesimisté. Přitom je vidět, že vy z přijetí eura máte výhody. Některé firmy míří kvůli tomu raději k vám než k nám. Jsme v Česku zmanipulovaní protievropskou propagandou?
Možná jste nacionalističtější, než jste si mysleli. Protože v Československu byli nacionalisté vždy Slováci. A teď jsme samostatní a vy jste také nacionalističtí.
Vrátíte se opět do slovenské politiky?
Už ne, protože více věcí prosadím přes mimovládní sféru. Já jsem kdysi založila Slovenskou společnost pro zahraniční politiku, což je dodnes velmi silný zahraničně-politický think tank a před pár lety jsem založila Institut pro kulturní politiku. Vydávám časopis, který vycházejí na internetu každé čtvrtletí, jmenuje se Kulturní kyslík, některé články jsou od Čechů.
