Ten je autorem nové knihy s titulem Práce je čest, která na základě 780 unikátních fotografií podává hodně vrstevnatý obraz protektorátních časů nejen v Plzni.
Jaký obrázek Plzně ta kniha nabízí? Bylo to město, kde se v rámci protektorátu žilo relativně pohodlně?
Možná v první části války. Mým záměrem bylo ukázat, že válka tady proběhla trochu jinak než jinde – Škodovka byla jednou z největších zbrojovek ve třetí říši. Na území protektorátu nebyla jediným zbrojním podnikem. Bylo jich tu kolem tří set a pak spousta těch úplně malých provozů. Chtěl jsem udělat protipól knih třeba o hrdinech heydrichiády, ukázat normální život. Pak si totiž těch hrdinů musíte vážit ještě mnohem víc.
Protože místo života s výhodami, které přinášela práce pro Říši ve zbrojovkách, život naopak riskovali?
Přesně tak. Spousta pamětníků mi řekla, že kdo se neprojevoval, hleděl si svého, toho si Němci nevšímali. Plzeň je modelový příklad – továrna byla na špici, škodováci byli fachmani a nacisti je potřebovali. S německou organizací tady zbrojní výroba dosáhla gigantických rozměrů. Takových, že to dodnes spoustě lidí nedochází.
A důsledek té potřebnosti byl, že dělníci v Plzni měli rekreace, taneční večery, zdravotní péči, nadstandardní příděly?
Knížka je o tom, co už si lidi po válce nebyli ochotni přiznat, protože mimo jiné začal lov na kolaboranty. Češi začali dělat, že nic ze zmíněného nebylo a po roce 1948 už tyhle debaty, ten kvas, který byl zapotřebí, úplně ustaly. Vzorem se stal komunistický odbojář. To je chyba, protože když chci nějaké období historie poznat, měl bych vědět to dobré, ale i to špatné. Moje kniha škodováky generálně neodsuzuje. Na masové rekreace nejezdili jen dělníci ze Škodovky, ale z celého protektorátu.
Plzeň za války |
Čím byla tedy Plzeň výjimečná?
Využil jsem toho, že Škodovka byla na špici. Zbrojních dělníků, což byl fenomén, byly právě tady tisíce. My spíš máme pod kůží, že tady byl „jen“ odboj a že tu bylo mnoho lidí popravených. Ale když se máme bavit o určité kvalitě života, je třeba říct, že tu byla masově navštěvovaná fotbalová liga, že se tu chodilo do divadel, že v roce 1941 bylo v Plzni 62 divadelních premiér, v roce 1944 přišlo v protektorátu do kin přes sto milionů lidí. V době varšavského povstání, kdy Němci vyvražďovali Poláky a město rovnali se zemí, byla u nás idyla. Lidi obléhali bolevecké rybníky a koupali se, bavili se jazzem.
Kdyby se to semlelo dnes, bude se asi většina lidí chovat úplně stejně, nemyslíte?
Bude, o tom není sporu. Tehdy uprostřed kruté války, se dal žít víceméně normální život. Ale samozřejmě, pokud se někdo postavil na odpor, tak ho bez milosti popravili. Měli bychom si otevřeně přiznat, jak to tehdy bylo. Neměřit to tím, jak jsme se měli za první republiky, ale tím, jak se za druhé světové války měli v dalších zemích. Jak to období prožívali Jugoslávci, Rusové, Ukrajinci, Poláci či Angličani. Ti všichni se měli hůř, my jsme z toho vyšli relativně nejlépe. Po válce ale nosilo tvářit se jako oběť, říkat, jak nás Němec drtil a jak se strašně trpělo.
A nebyla to taková doba temna?
Naší generaci přece ideologové namalovali obraz země, kde v podstatě bylo vše české zakázané a popravit člověka mohli za každou hloupost. Ale tak to úplně nebylo. Neexistovala česká státnost, ale češství nijak potíráno nebylo. V novinách, časopisech se lze dočíst, jak se slavila výročí těch největších českých klasiků – Dvořáka, Smetany, Nerudy, Němcové a dalších. Ano, máme obrovské trauma v osudu zničených Lidic a Ležáků, ale teror, jaký prožívali Rusové nebo Poláci, ten jsme nezažili ani náhodou. I v Plzni se popravovalo a z těch příběhů mrazí. Ale vedle toho se chodilo na jazz, swing, do cirkusů, byly plné hospody a plovárny lidí, kteří se bavili.
Člověka samozřejmě napadne, jestli by se choval jinak, jestli by měl sílu se nějak vzepřít...
Samozřejmě chce každý přežít. Ale pohled na období druhé světové války v Plzni je prostě příležitost podívat se, jak to bylo šílené a jaké neuvěřitelné kontrasty ta doba přinášela. Taky si řekněme, jací lidé jsou – ani dneska by mnohým diktatura nevadila. Nezajímalo by je to - něco jako ve stylu - máme se dobře, tak o co jde...
Je tohle něco, s čím diktatura prostě může počítat?
Ano, děsivá je podobnost nacistických praktik s komunismem, který přišel potom. To je i v názvu mojí knihy – Práce je čest. Nazval jsem to tak schválně, protože tahle hesla byla neskutečně podobná. Komunistická propaganda o pár let později jen plynule navázala. Na transparentech z protektorátu stálo Práce je čest a za komunistů se najednou zdravilo Čest práci. Lidové milice měly obdobu v SA, Den armády ve Dni wehrmachtu, sbírku na bojující wehrmacht v 50. letech vystřídala sbírka na bojující Koreu, shromáždění na náměstích, odborové rekreace, atd....
Je zajímavé, že si oba ty režimy našly mimořádnou zálibu v dělnících.
To, jak stejná byla manipulace a využívání oslavy lidské práce a dělníků propagandou o pár let později za komunistů, je při studiu dobových novin a dalších dokumentů absolutně největší šok. Naše generace vyrostla v téhle masáži za socialismu a já jsem pak vůbec nebyl schopen uvěřit, že fotky se stejnými hesly jsou z roku 1943. Říkal jsem si: to není možné, to jsou přece 50. léta. Vezměte třeba dělnické rekreace – lidé tehdy prožívali dovolenou na venkově na své zahrádce či políčku. A najednou takový pracující dostal pobyt v nejluxusnějším hotelu Alexandria nebo Palace v Luhačovicích. To s člověkem zamává, ti lidé tomu podlehli. Když pak skončila válka, nikdo se k tomu neznal. Hlavně po roce 1948 se jako válečný odbojář hlásil kde kdo. Jeden velký podvod. A rekreace fungovaly znovu.
Druhá stránka toho, jak byla Plzeň skrze Škodovku exponovaná, byly ale důsledky bombardování, ne?
Na to je třeba říci jednu věc – ve Francii po vylodění spojenců zemřelo za poměrně krátkou dobu 30 tisíc civilistů, když spojenci bombardovali frontu. Tady se zdaleka nic takového nestalo. Bombardování Plzně a ztráty a lidské tragédie, které to způsobilo, nechci bagatelizovat. Ale v poměru třeba k oné Francii či Anglii je to minimum. Američanů zemřely při cestě Evropou taky desetitisíce. A navíc je třeba si uvědomit, že Škodovka byla fungující zbrojovka, která do poslední doby chrlila munici a vojenskou techniku.
Co vlastně vyráběla?
Za celou válku vyrobila skoro dvacet milionů dělostřeleckých granátů, téměř 18 tisíc děl, 20 tisíc dělových hlavní, a produkce se stále zvyšovala. Dělníci měli výhody, pobídky, přídavkové lístky. Nálety byly samozřejmě velmi nepříjemné, ale v době bombardování v dubnu 1945 nikdo nevěděl, kdy válka skončí. Fronta s Američany byla ještě přes 80 kilometrů vzdálená a v Českém lese byla celá 7. německá armáda. Škodovka měla zakázky na další stovky děl a vyráběla stíhače tanků, což je modelový případ: v lednu a únoru 1945 jich vyrobila kolem 100-120 za měsíc. V březnu už jich bylo 178!
Píšete o tom, jak 17. dubna 1945 ještě hraje orchestr R. A. Dvorského dělníkům ve Škodovce na sobotním 97. tzv. pestrém večeru organizovaném Němci a navštěvovaném stovkami lidí. Češi se baví, zároveň se i těší, že je za pár týdnů už musí osvobodit spojenci.
Tady vše do poslední chvíle fungovalo. Kniha se snaží zobrazit běžný život - byla zahájena trolejbusová doprava, otevřen dětský infekční pavilon v nemocnici, porodnice. Některé věci byly připraveny už před válkou, ale nacisti je nezastavili. Sami se v Německu potýkali s obrovskými problémy, s důsledky náletů, výpadky vody a elektřiny, atd. Lidi se diví: ona se tu hrála fotbalová liga? Vždyť měli být všichni strachy zalezlí... Ono se chodilo na poutě? On se hrál jazz? Škodovka přitom měla jazzový orchestr, dělnický dechový orchestr a postavili ještě symfonický orchestr. Zní to neuvěřitelně. Byla tu jistá „normálnost“, i když zároveň mohl člověk ze dne na den přijít o krk. Popravili nebo zavřeli ho třeba jen za to, že poslouchal vysílání z Londýna.
To je opravdu silná směs pocitů. Co z toho všeho pro vás vyplývá?
Více než pět měsíců jsem pročítal protektorátní noviny. Den po dni, různé drby, články o tom, jak bylo o víkendu, jak lidi žili, jak a kde byli na výletě, jak oblehli cirkus, když přijel. Když hrála Viktorie se Spartou, na hřišti burácelo téměř 20 tisíc lidí. Pak si člověk uvědomí, že jak jde čas, mění se epochy, zřízení a vlády, ale lidi jsou pořád stejní. Varování do dnešní doby zní, že se snadno můžeme ocitnout v podobné situaci – zase s námi může někdo manipulovat, zase bude spousta lidí žít hlavně svými problémy a bude ochotna se přizpůsobit. Proto myslím, že je nutné tyhle věci připomínat. Lidi možná ztratí nějakou iluzi o heroizmu a hrdinství a nesmiřitelnosti, ale život jde jinak. Stát určitě chce mít historii plnou hrdinů, ale skutečná historie je jiná. Letos máme sté výročí republiky a já čekám, že se nebudeme jen plácat po ramenou.
