Jak dlouho sledujete plzeňské ubytovny a situaci v nich?
Myšlenka na tento projekt vznikla v roce 2022. Město se dříve obracelo na neziskové organizace s žádostí o depistáž, když se objevily zprávy o možném uzavření ubytovny, aby zjistilo, kdo v ní bydlí a kolika lidí se to týká. Mysleli jsme si, že by měla existovat nějaká centrální databáze. Zjistili jsme, že neexistuje. K dispozici byl neaktuální seznam ubytoven, z nichž asi pětina už neexistovala, a naopak řady těch, které jsou v provozu, tam nebyly.
Proto jsme připravili projekt systematického monitoringu, kde jsou i místa, která fungují jako ubytovny bez ohledu na to, zda jsou oficiálně evidované. Začali jsme s tím v září 2022 a první výstup byl na konci roku 2023. Pokračovat budeme do konce letošního roku. Později by v tom mohla pokračovat Západočeská univerzita, která je na to připravená lépe než nějaká malá nezisková organizace.
Kolik ubytoven tedy nyní v Plzni evidujete?
Těch námi monitorovaných je 76, zavřených 13. Dvě se mají údajně zavírat. V seznamu máme také pár desítek neformálních ubytoven, které přímo monitorované nemáme. Jsou to bytové domy, které jako ubytovny nevypadají a je těžké se tam dostat.
Máte odhad, kolik lidí na ubytovnách v Plzni žije?
Předpokládám, že v námi monitorovaných ubytovnách je minimálně šest tisíc lidí. Těžko se odhaduje struktura této populace. U dětí, které jsou naší prioritou, odhadujeme, že jich na ubytovnách žijí vyšší stovky. Jsou to zejména ukrajinské a romské děti. Na ubytovnách ale žije také hodně osamělých seniorů.
Jsou ubytovny z vašeho pohledu v podstatě stejné, nebo existují nějaké kategorie, které se od sebe liší?
Mezi ubytovnami rozdíly jsou. Vypadají a fungují jinak a bydlí tam jiní lidé. Jednou kategorií jsou takzvané agenturní ubytovny a další třeba ubytovny „poslední instance“. Z ubytoven poslední instance končí lidé buď na ulici, nebo na jiné ubytovně stejného typu a mají mizivé šance na lepší formu bydlení. Ubytoven poslední instance je v Plzni kolem deseti. Jsou to ty, kde zároveň žijí mnohočetné rodiny.
Jak se ty kategorie liší z hlediska podmínek, ve kterých v nich lidé žijí?
Ubytovny poslední instance jsou nejhorší. Vyplývá to z podnikatelského modelu jejich provozovatelů: Mizivé náklady a velký profit. To znamená, že péče o lidi, kteří bydlí v těch objektech, je malá, a provozovatelé se starají především o to, jak z nich dostat co nejvíc peněz.
Dá se říct, jak vypadají podmínky v takových zařízeních?
Často jsou tam švábi, štěnice, plíseň… Typicky plzeňský model je, že rodiny na ubytovně zpravidla bydlí v jedné místnosti bez toalety, bez kuchyňky, které bývají společné pro celé patro. Obyvatelé přitom za tu jednu místnost platí obrovské peníze, protože platí za každou osobu a čím početnější rodina je, tím víc platí. U sedmi nebo osmičlenných rodin jsme narazili na nejabsurdnější sumu 46 tisíc měsíčně. Ubytovna, kde jsme to zjistili, nebyla výjimečná, protože prakticky ve všech zařízeních tohoto typu se platí takzvaně za hlavu. Takže kolem těch 40 tisíc to bude prakticky v každé.
Zmínil jste se o typicky plzeňském modelu. To znamená, že máte srovnání s jinými městy?
Máme. Například v Příbrami je hodně ubytoven. Většinou jsou to bývalé svobodárny pro dělníky z uranových dolů. Tam se ale jedná o ubytování v několika místnostech, existuje tam bytové jádro s toaletou a platí se tam za celou bytovou jednotku, platí se tedy za prostor, a ne za hlavu. Kdyby tohle platilo v Plzni, bylo by to obrovské zlepšení komfortu pro obyvatele včetně lepších možností například pro rozvoj dětí.
Takže v jiných městech, než je Plzeň, jsou podmínky pro obyvatele ubytoven obecně lepší?
Ano. Zabývali jsme se otázkou, jak je to možné. Může to souviset s tím, že v Příbrami ubytovny fungují dlouho, ví se, kdo je provozuje a jsou veřejně viditelné. Tam není možná anonymita provozovatele. Na rozdíl od toho jsou provozovatelé nebo vlastníci ubytoven v Plzni spíše skrytí anebo nejsou jasné vztahy mezi nimi. Když se v Plzni podíváte, kdo z provozu ubytoven profituje, je to nepřehledné.
Do jaké míry provoz ubytoven souvisí s činností pracovních agentur?
V Plzni je situace specifická pro města, kde existují industriální zóny. Ta navazuje na stará politická rozhodnutí, která souvisela s tím, že když vznikne průmyslová zóna, potřebuje pracovní sílu. O tu se postarají pracovní agentury společně s nějakými ubytovateli. Takový model začal být rychle používaný na ubytování pro chudé, kteří nemají šanci na standardním trhu s bydlením. Takže mnoho ubytoven nejprve vzniklo jako dělnické pod pracovní agenturou a v souladu s požadavky zaměstnavatelů. Později se z některých stalo ubytování pro chudé.
Jaký vliv na situaci plzeňských ubytoven měl příliv ukrajinských uprchlíků po napadení jejich země Ruskem?
Do města dorazila spousta lidí, kteří měli potřebu někde bydlet. Obchodníci s chudobou, ubytovatelé a pracovní agentury reagovali velmi rychle. Poskytli jim své kapacity, začali na ty lidi uplatňovat své standardní obchodní modely, a to vedlo k tomu, že se mnoho uprchlíků dostalo do pasti. Podepsali smlouvu s agenturou a skončili na nějaké ubytovně. Platí tam velké částky za ubytování, a to jim znemožňuje, aby si našetřili na lepší ubytování.
Jedná se přitom o rozsáhlou populaci. Ve srovnání s lety před tím tady nastal zhruba padesátiprocentní nárůst ubytovaných, kteří tak jsou ne vždy, ale často ve špatných rukách. Výrazně se zároveň zvýšil počet ubytoven, kde jsou děti. Před uprchlickou krizí jich bylo od 10 do 15 procent. Dnes je to až 68 procent z námi monitorovaných ubytoven.
Obracejí se lidé z ubytoven například na neziskové organizace, jakou je Ponton, se žádostmi o pomoc?
Neustále. Přicházejí žádosti o nějakou formu podpory, aby dokázali přežít na ubytovně nebo se z ní dostali ke slušnějšímu bydlení. Ale v silách běžné neziskovky není zajistit někomu bydlení. Mohla by to dokázat samospráva, ale ta má omezené možnosti. Z toho vyplývá, že standardní bytový trh nefunguje tak, jak by si to situace klientů vyžadovala a zároveň je zřejmé, že jejich šance na zlepšení bez výrazné podpory zvenčí jsou v podstatě nulové.
Máte představu o tom, jak by bylo možné stav změnit?
První věc je, aby vznikla nějaká alternativa. V Plzni není veřejná ubytovna, která by ukazovala, jak se má provozovat dobře a poskytovala krizové ubytování na omezenou dobu třeba rodinám s dětmi nebo seniorům. Mohla by se k tomu využít nějaká vhodná budova, kde byla ubytovna zavřená a nebylo by na úpravy zapotřebí moc peněz. Provoz by nemusel být ztrátový, protože vidíme, že klienti ubytoven ve městě jsou provozovatelům schopní v souhrnu platit téměř půl miliardy ročně. Pokud platí soukromým ubytovatelům, mohli by platit městu.
Samozřejmě, že není reálné sehnat takto ubytování pro šest tisíc lidí, ale kapacita by se mohla budovat postupně a dlouhodobě. Jakmile by vznikla k soukromým ubytovnám alternativa, bylo by na provozovatele možné tlačit a vyjednávat s nimi o hranicích jejich byznysu.
Kdo by mohl takový tlak vyvíjet?
Magistrát by v tom mohl mít celkem silnou pozici a prosazovat nějakou regulaci a systematickou kontrolu ze strany různých institucí. Mohlo by se začít například s požadavkem, že na ubytovnách nebudou švábi, že provozovatelé nebudou chtít od lidí tolik peněz, bude se platit za celou jednotku, ne za každou osobu. Na oplátku by město například vyzdvihovalo provozovatele, kteří pravidla dodržují. Klíčový předpoklad změny k lepšímu je, že se zástupci institucí začnou k řešení problému potkávat a začnou ho řešit.
Takže instituce veřejné správy nejsou v otázce problematiky téměř bezmocné, jak často jejich představitelé říkají?
Bezmocné určitě nejsou. Možnosti ke změně existují, ale zatím se nevyužívaly. Je to důsledek i toho, že dosud převládal pohled, podle kterého problém s ubytovnami způsobují jejich obyvatelé. Ale primárním zdrojem problému jsou ubytovny jako neregulovaný byznys. Je důležité si uvědomit, že tento byznys produkuje i lidi bez přístřeší – bezdomovce. Podle našich informací se až třicet procent bezdomovců dostalo v Plzni na ulici přes pracovní agentury a ubytovny. To je záležitost, která si zaslouží detailní pohled. Navíc celý ten systém ve světě ubytoven stojí hodně peněz.
Jak to myslíte?
Náklady na ten systém jsou šíleně vysoké, cokoliv jiného je pro společnost finančně výhodnější. Není to totiž jen o tom, že lidé platí 420 milionů ročně za ubytování. Ale pokud na ubytovně vyrůstá dítě, tak to znamená, že má výrazně snížené šance na úspěch při vzdělávání. Systém ubytoven vede ke zvýšení počtu různých bezpečnostních rizik nebo ke zvýšení výskytu chronických onemocnění. Vede k tomu, že lidé z ubytoven se dostávají do pasti chudoby a jsou odkázáni na pomoc ze strany státu.
Můžete finanční ztráty pro společnost popsat konkrétněji?
Například jedno dítě, které úspěšně nedokončí vzdělávání, stojí veřejné rozpočty za svůj život minimálně třicet milionů korun jenom na ztrátách příjmů z daní a na vyplacených dávkách. Navíc každý pátý člověk ze sociálně vyloučeného prostředí má zkušenosti s výkonem trestu. Takže je nutné počítat i s náklady, které jsou spojené s represí. Zjednodušeně řečeno: na současný systém ve světě ubytoven celá společnost strašně doplácí. Jediní, kteří z toho profitují, jsou obchodníci s chudobou.
V Malesicích hořela ubytovna (17. ledna 2025)
