Eva Štěpánová ze Sušice s manželem si před téměř třemi lety vzali z dětského domova tři děti do stálé pěstounské péče. Klaudince je dnes sedm let, Vašíkovi devět a Adámkovi deset. Až dnes na chalupě zasednou k vánočnímu stolu, bude jich tam však celkem devět.
Eva má totiž z prvního manželství další tři děti. Čtrnáctiletou Karolínku, která žije s nimi, a další dvaatřicetiletou dceru a o šest let mladšího syna. Ti už mají vlastní domovy. Nad kaprem nebude chybět ani 84letá maminka paní Evy.
„S prvním mužem jsme byli spolu 23 let. Už tehdy jsem si chtěla vzít do péče jedno dítě, ale nevyšlo to. Pak jsem se po rozvodu znovu vdala a od začátku jsme s druhým manželem věděli, že do toho půjdeme,“ vypráví Eva.
Dodnes si prý pamatuje, jak vše začalo. „Chtěli jsme pečovat o jedno dítě, z hejtmanství mi ale zavolali, že bychom mohli získat do péče tři sourozence. Jela jsem tehdy autem do práce, byla jsem kousek od Sušice. Po zprávě jsem začala brečet dojetím, že jsme do toho spadli rovnýma nohama, že můžeme pomoci třem dětem. Nedalo se říci ne,“ říká.
Krátce na to s manželem jeli do dětského domova do Karlových Varů. „Přiběhli tři malincí ušáčkové, Adámkovi bylo osm let a vypadal, jako kdyby chodil do školky, bylo to psychikou,“ líčí Eva v bytě 3+1 sušického panelového domu.
„Klaudinka byla v dětském domově od deseti měsíců do necelých pěti let. Adam, když jsme si ho přivezli jako osmiletého, nevěděl, co je léto, zima, večer, ráno. Děti nevěděly, co znamená rozsviť světlo, nevěděly, že jsou na nebi hvězdy,“ popisuje.
„Znali ale televizi a všechny díly detektivního seriálu Kobra 11,“ popsal její manžel. Teď už prý televizní střílečky nesledují a raději se učí hrát dámu, šachy, čtou knihy.
Oba chlapci mají ve škole samé jedničky. „Adam třetím rokem chodí na kytaru a docela slušně hraje, také trénuje atletiku a je skvělý. Podle mě o něm v budoucnu ještě uslyšíte. Říkám mu, snaž se být nejlepší, stojí to za to, život ti to vrátí,“ vypráví Eva.
V dětech, které mají s manželem v péči, je podle ní potenciál, ale musí ho někdo rozvinout. „Sociální pracovnice z doprovodné organizace, která nám pomáhá, říká, že děti rozkvetly,“ uvedla.
S manželem prý dětem dopřávají to, co si některé rodiny třeba nemohou dovolit. „Všechny tři děti už se naučily lyžovat,“ říká pyšně 56letá inženýrka ekonomie.
Zpočátku prý nevěděla, zda bude moci chodit do práce. „Ale když jsme děti přivezli, bylo jasné, že s prací je konec, že budou potřebovat mnoho energie a soustavné péče,“ shrnuje Eva. Tu prý charakterizuje obrovská trpělivost, která se jí prý s dětmi hodila. Hodily se jí i životní zkušenosti, které, když vychovávala vlastní děti, neměla.
„Hlavní cíl je, aby děti věděly, že tu mají domov, že mají jistotu, že jsme tu pro ně, že tu pořád na ně čekáme. Díky tomu je možné postupně překonat to, že láskyplnou náruč získaly později než ostatní děti,“ je si jistá pěstounka Eva.
Anabelka přinesla manželům radost ze života
Manželům Lukáši a Radce Hoškovým z Mirošova na Rokycansku se před rokem a půl úplně změnil život. Do dlouhodobé pěstounské péče si vzali více než roční holčičku Anabelku. „Od té doby máme spoustu energie a radost ze života,“ vzpomíná 47letá Radka.
S manželem se totiž mnoho let marně snažili o vlastní dítě. Když před lety nezabralo umělé oplodnění, požádali o adopci.
Pak Anabel viděli na fotografii a hned ten den požádali o setkání. „Byla u pěstounky v Nepomuku, hned při prvním setkání si nás zamilovala a my ji také,“ vylíčila Radka.
Když si holčičku za pár měsíců přivezli do Mirošova, všichni ji prý okamžitě vzali mezi sebe. „Jdeme po městě a ona hned volá, ahoj teto, ahoj strejdo,“ vypráví žena, která si svou Anabelku nemůže vynachválit. „Měli jsme velké štěstí. Je chytrá, pozorná, vnímavá a aktivní,“ svěřila se nedávno v plzeňské Techmanii a holčička kolem ní neustále radostně běhala.
I vztah s manželem se prý s příchodem dcery zlepšil. „Moc to doporučuji všem, kteří jsou v naší situaci,“ uvedla maminka, která už má v ruce i nedávné rozhodnutí soudu o tom, že za půl roku bude dcera adoptovaná a ponese jméno Hošková.
Rodina je ve spojení i s biologickým otcem Anabelky. „Viděl ji, rozbrečel se a poděkoval nám, že jsme jí dali domov. Nemohl jí totiž dát to, co my, ale zároveň nechtěl, aby skončila v dětském domově,“ přiblížila Radka Hošková.
S otcem, jeho přítelkyní a jejich malou dcerou se domluvili, že se budou stýkat a holčičky spolu budou kamarádit. „Až půjde Anabelka do školy, řekneme jí, že se nám nenarodila v bříšku, ale v srdíčku,“ plánuje šťastná maminka.
