„Pocity se pořádně popsat nedají. Je to jako před popravou. Konečná. Táta pekařství obnovil po revoluci, od roku 1993 firmu vedu já,“ popsal Roman Sebera ve čtvrtek odpoledne.
Právě v tu dobu začínala pekařům poslední noční šichta na tomto místě. „Rád bych byl tím, kdo symbolicky vyndá poslední upečený bochník,“ plánoval Sebera.
Zatímco vzpomíná, co všechno tu prožil, jeho kolega smetáčkem vlhčí povrch bochníků, které kynou v ošatkách. Těsně před sázením do pece pak na každý z bochníků vyrazí kovovým razidlem písmeno S.
Další pekař otevírá pec, prohrabe žhavé uhlí, dovnitř zasune kovové pláty a za chvíli už drží dřevěnou sázecí lopatu. Vzápětí začíná koncert pekařských rukou.
Poslední pečení U Seberů |
Jeden pekař bere postupně jednu ošatku za druhou a vykynuté chleby zručně překlápí z ošatek na lopatu. Druhý chléb sází do pece.
V současné době Roman Sebera zvažuje, kde bude péct dál. I sami zákazníci mu dávali tipy, kde jsou v okolí Plzně prázdné pekárny.
Sebera připouští, že nové prostory už by měl, ale protože neví, jak to bude se všemi povoleními a kolaudacemi i pecí, nechce zatím být konkrétní.
Má ale jednu smutnou jistotu, unikátní pec ze sklepa domu v Domažlické ulici, odkud voněl čerstvý chléb šestadvacet let, nelze rozebrat a postavit jinde. Roman Sebera by si z ní proto rád vzal alespoň kovová dvířka a jejich lemování se jménem výrobce a kovové komponenty.
Život pekárny v domě na Domažlické třídě se mu podařilo prodloužit skoro o čtyři roky. Správa železniční dopravní cesty od něj objekt vykoupila a pak mu ho pronajala zpátky.
„Garantovali mi rok, povedly se skoro čtyři. Bylo to období nejistoty. Do poslední chvíle jsem doufal, že se projekt ještě změní, že železniční trať půjde o kousek dál,“ povzdechl si Sebera. Dům s jeho pekárnou se bude bourat v následujících týdnech.
