Karel Řežábek je pastorem Křesťanského společenství Plzeň. Vedle práce pro věřící se zabývá i osobnostním a vztahovým koučingem, je specialistou na osobnostní typologii a na její praktické využití. Jeho kurzy v Plzni prošly během deseti let stovky lidí. Karel Řežábek je přesvědčen, že svými kurzy přispívá nejen k nižší rozvodovosti, ale i k menšímu trápení dětí, když jim doma zachová oba rodiče.
Zahájil jste před lety partnerské kurzy proto, že je v Česku vysoká rozvodovost?
Rozhodně ano, mírným optimismem mě ale naplňuje to, že největší vrchol rozvodovosti už jsme absolvovali - přes 49 procent, teď křivka klesá, momentálně se rozvádí 45 procent manželských párů.
Vy si myslíte, že je to i díky vašim kurzům?
Určitě (smích). Tedy alespoň v Plzni. Na jednom kurzu mám 30 až 40 účastníků a dělám je 10 let, takže jimi prošlo 300 až 400 lidí.
Vy si myslíte, že ve vztahu je dobré používat rozum, a ne metodu pokus omyl?
Ano, omyl totiž někdy znamená rozchod, který odnesou děti a navíc si člověk z rozchodu odnáší velký šrám do příštího vztahu. Protože se zabývám i vztahovým koučingem, vidím, že lidé si opakovaně berou ten samý typ partnerů. A co říká statistika? Nevím, jestli řeknu čísla úplně přesně, ale první manželství končí rozvodem ve 45 procentech případů, druhé manželství končí rozvodem asi 67 procent lidí a třetí manželství asi 73.
Takže křivka prudce stoupá?
Ano. Z těchto údajů je zřejmé, že s každým dalším manželstvím se šance, že vztah vydrží, snižuje. Zkrátka metoda pokus omyl nefunguje.
Tolik rozchodů je dáno tím, že si lidé berou podobné partnery?
Jednak. Ale také často i v dalších vztazích dělají všechno pořád stejně, a tedy stejně špatně. Navíc nevědí, co udělali špatně, a myslí si, že je neúspěch dán jen tím, že si vybrali špatného partnera. Takže zkusí najít jiného člověka a doufají, že to vyjde, ale pokud oni nic nezměnili na svém chování, výsledek bývá stejný.
Ale pozitivní je, že nerezignovali na institut manželství, nebo ne?
Když ale mají za sebou dva nebo tři rozvody, je to smutné. Navíc mě k vyučování vztahových dovedností motivují i děti, jejichž osudy jsou po rozvodu strastiplné. Když někdy mluvím s lidmi v rámci individuálního koučingu, přicházejí chvíle, kdy mám chuť toho nechat. Protože když slyším ty příběhy, je mi strašně líto například dětí, přes které si rodiče vyřizují účty mezi sebou. Někdy mívám pocit, že už je toho na mě moc. Potom nespím, jsem z toho špatný a říkám si, že to břemeno neunesu. Ale nakonec si stejně řeknu: Aspoň to málo, co mohu udělat, udělám.
Tématem dnešní doby je i to, že muž a žena se neliší. Je tento předpoklad dobrý pro budování vztahů?
Rozhodně ne. Nedávno jsem tu měl klientku, která na to doplatila. Svěřila se, že neví, co se s ní děje. Její dospívající dcera jí řekla: Mami, to je tím, že ty jsi vlastně superžena. Ona je totiž samostatná, o všechno se postará, finančně zabezpečí rodinu, zkrátka všechno zvládne, ale přitahuje to k ní opakovaně muže stejného typu. Tito muži chtějí, aby o ně někdo pečoval. Ale ona má také nějaké potřeby a také by chtěla, aby o ni muž pečoval. Ovšem protože vysílá signál samostatnosti, soběstačnosti, výsledkem je jí vlastní pocit, že pořád víc dává, než bere. Na kurzu razím pravidlo - a hodně často ho připomínám, aby vztah nebyl jen o potřebách jednoho, ale obou, tedy o vzájemném uspokojování.
Poslouchala jsem v Českém rozhlase rozhovor s úspěšným Čechem, matematikem, který dlouho žil v Americe. Překvapil mě svou otevřeností, s jakou mluvil o svých chybách i pocitech. Na závěr si postěžoval, že Češi neumí o svých pocitech mluvit. Vidíte to také tak?
Určitě vidím, hlavně u mužů. Začíná to v rodině. Co řekneme holčičce, když si rozbije koleno? Ukaž, co se ti stalo? Já ti to pofoukám, to bude dobré, pochováme ji, pohladíme ji. Co řekneme chlapci, když si rozbije koleno? Nebreč, chlapi nebrečí. Vždyť se nic nestalo. Tím vysíláme poselství, svoje emoce si nech pro sebe, nikomu je neříkej, zpracuj si je sám, na to nikdo není zvědavý. To je špatný přístup.
Holčičky to tedy podle vás mají na světě lehčí?
Ve věci mluvení o svých pocitech ano. Dozvědí se, že je v pořádku, že mají pocity, kdežto klukům je sdělováno: řeš si je sám. Z toho, že nebudou umět mluvit o svých pocitech a potřebách, mohou pramenit vztahové problémy. Výsledkem může být to, že chlapec a později muž se v sobě a svých pocitech nevyzná.
A jaký je tedy rozdíl mezi mužem a ženou?
Spousta rozdílů je známá, ale jeden je nejzásadnější a mnoho lidí o něm neví. Spočívá v tom, od čeho odvozujeme svoji hodnotu. Muž se cítí hodnotný, když může podat výkon, vyřešit problém, dosáhnout cíle.
Nebo vydělat peníze?
Ano, vydělat peníze nebo zabezpečit rodinu, vybudovat kariéru, být dobrý ve sportu. Patří sem i namlouvání, to také bere jako cíl, kterého chce dosáhnout. A když má manželku, děti, dům, bere to jako splněný úkol, kterému už není třeba se věnovat. Žena odvozuje svoji hodnotu od kvality svých vztahů. Podle hesla: Jsem hodnotná natolik, nakolik funguje můj manželský vztah nebo další nejbližší vztahy - s dětmi, rodiči, přáteli. Navíc žena má v sobě zakódované, že i dobrý vztah se dá ještě vylepšit. A tak se o to pokouší, a to zejména komunikací.
Jak to vysvětlujete na kurzu?
Na Mařence a Jeníčkovi, kteří v tomto případě nejsou sourozenci, ale partneři. Manželka říká: Jeníčku, potřebuji, abychom si popovídali o našem vztahu. Jeníček se naježí: Co zase chceš řešit? Mařenka odpoví: Já nic nechci řešit, já jsem si jen chtěla popovídat o našem vztahu. Jeníček na to: Dělám něco blbě? Co zase máš! A Mařenka, která si myslela do té chvíle, že mají vztah celkem v pořádku, si říká: Jak to se mnou mluví? S naším vztahem to asi není tak dobré, jak jsem si myslela. Jeníčku, nemůžeš mi takto odsekávat. A Jeníček nadává: Ty furt něco máš, kdyby sis vzala Frantu, to bys koukala, jak bys dopadla.
Myslíte to tak, že žena na rozdíl od muže chce komunikovat?
Řekne si, že by se vztah dal ještě vylepšit a mohli by si o tom povídat. Jeníček to ale bere jako signál, že je porouchaný, že nepodává dostatečný výkon, že není dobrý manžel, dobrý táta. A protože se cítí porouchaný, bojuje za svoji hodnotu a žena zase za svoji.
A co když se na váš kurz dostanou lidé s poruchou osobnosti, s asociálními sklony?
Těmto lidem já neumím pomoci. Ty posílám k odborníkům, k nimž cítím velký respekt. A bojím se toho, že bych je, lidově řečeno, rozebral a neuměl je dát dohromady. Dám jim tedy kontakt na dobré psychology či psychiatry.
