Do československé historie se navždy zapsali manželé Bejblovi, kteří společně s rodinami Králových, Hrdličkových a Kučerových z Plzně pomáhali parašutistům v operacích Anthropoid, Silver A, Out Distance i při akci zvané Canonbury. Záhy za to však byli odsouzeni k trestu smrti. Aby se na jejich hrdinství nezapomnělo, byly tento týden na jejich domech slavnostně odhaleny pamětní desky.
Pamětní desky na domech odbojářů v PlzniBejblovi - Čechova ulice 34 |
Proč parašutistům v Plzni pomáhali právě Bejblovi, Hrdličkovi, Královi a Kučerovi? Znali se s nimi z dřívějška, nebo byli například nějak vybráni a osloveni?
Není úplně jednoduché to osvětlit, protože každé to jméno představuje osud, který by vydal na hodinu povídání. Co se týká například plzeňské rodiny Václava Krále (na jejímž domě v ulici Pod Záhorskem 1 je pamětní deska už od roku 2012, pozn. red.), což byl vrchní kriminální inspektor české policie, tak ta se před válkou přátelila s policistou Adolfem Horákem. Ten odešel k zahraniční armádě a později se z něj stal rovněž parašutista. Právě on v roce 1941-1942 poskytl adresu rodiny Králových druhému zpravodajskému odboru v Londýně. Takže když seskočil Anthropoid, jednou ze tří záchytných adres, kterou výsadkáři dostali na Plzeňsku, byla právě rodina Králových. Tu adresu podal tedy nadporučík Horák a výsadkáři Jozef Gabčík s Janem Kubišem se měli prověřit heslem: „Adina zdraví Plzeň – 8. březen je dobrý.“ Tím se prokázali a věděli, že je to takto propojené. A dá se říci, že způsob kontaktování s ostatními rodinami byl podobný. Rodina Králových byla úžasná, Václav Král už pracoval od roku 1939 ve vojenské odbojové organizaci, která se jmenovala Obrana národa. Takže jeho zkušenosti s konspirací byly na úrovni.
Tajné operace výsadkářů
|
Jak si máme představit onu pomoc? Obnášela třeba přespávání nebo jen zajištění úkrytu?
Záleží, jak u koho. Když šlo o vdovu Hrdličkovou, tak šlo skutečně asi jen o kvalitní úkryt k přespání. Ale když šlo o inspektory Bejbla a Krále, tak tam už to bylo spojené se zajištěním v první řadě kvalitních osobních dokladů. Protože realita protektorátní byla úplně jiná, než když ti vojáci toto území opouštěli v roce 1939. V rámci okupace nastala různá nařízení, legitimace a pracovní knížky a podobně. A navíc v Londýně ani tohle všechno nevěděli, takže i toto ty rodiny těm výsadkářům zařídily. Třeba bez pracovní knížky vás nikde nezaměstnali a nemohla jste někde chodit, aniž byste prokázala, že jste zaměstnána, protože by vás hned zabásli.
Jak jinak ještě lidé výsadkářům pomáhali?
Například další dívky nebo mladíci byli bezvadní v tom, že ty výsadkáře vodili po Praze nebo po Plzni a ukazovali jim důležité objekty, protože Gabčík ani Josef Valčík v Plzni třeba nikdy nebyli a potřebovali se perfektně rychle orientovat. Navíc se v doprovodu těch dívek stávali nenápadnými. Takto výsadkářům pomáhala dcera Kučerových i dcera Králových. Pak to byla ještě paní Žilanová, která byla zaměstnána u Kučerových jako prodavačka, protože oni měli obchod s textiliemi. Ta pak měla s Kubišem i určitý bližší vztah.
Jak dlouho parašutisté u plzeňských rodin pobývali?
Spíše to byly krátkodobé pobyty, kolikrát jednodenní nebo dvoudenní, které se v průběhu těch několika měsíců několikrát opakovaly podle potřeby.
Byli ti lidé nějak omezeni kvůli tomu, aby se na parašutisty nepřišlo, například co se týká přijímání návštěv?
Všichni zainteresovaní si vzali ta tajemství s sebou na onen svět, to se můžeme jen domnívat. Ale víme jednu věc určitě, že nebýt selhání Karla Čurdy, tak ze strany členů odboje nedošlo k žádné zásadnější chybě, která by vedla k prozrazení. Takže je vidět, že si perfektně uvědomovali to nebezpečí.
Jak se výsadkáři chovali, aby se neprozradili?
Například si tak často měnili jména a příjmení, že dokonce i přeživší pamětníci v tom měli po válce pěkný zmatek a my jsme museli jako historici a badatelé zapnout veškeré úsilí a logiku, abychom kolikrát rozšifrovali, kdo byl kdo. Používali také od neviditelného písma až třeba po značky na nějakých telegrafních či elektrických sloupech, to byl celý systém. To by vám dneska mohl poradit kdejaký skautík. Používali ty nejzákladnější věci, které se osvědčily v praxi. Prostě se snažili být co nejméně nápadní, také si měnili ošacení a vousy, barvili si vlasy a tak dále. I v Londýně byla školení k různým způsobům utajení.
Cílem operace Canonbury mělo být vyřazení nebo alespoň omezení provozu plzeňské Škodovky, kde se za války vyráběla munice. Jak se do této akce měli parašutisté zapojit?
Ústředí parašutistů bylo v Pardubicích, kde byl velitelem nadporučík Alfréd Bartoš a ten spolu s radiotelegrafistou Potůčkem udržoval kontakt s Londýnem. A 14. dubna přišel telegram, že RAF chystá na noc z 25. na 26. dubna 1942 bombardování plzeňské Škodovky, a tudíž byli parašutisté žádáni o součinnost. Letadla tehdy létala na hranici technických možností, protože nad Evropou po nich bylo páleno z protiletadlových děl a vzlétaly německé stíhačky. Navíc všude bylo zatemnění a tudíž najít cíl bylo velice složité. Němci dokonce vystavěli falešnou Škodovku z papundeklu, aby ty letce spletli. Takže aby k tomuto nedošlo, byli parašutisté požádáni, aby vytyčili signalizační ohně a podle nich se měli piloti orientovat. Gabčík byl tehdy odvolán, aby nebyl ohrožený útok na Heydricha a v Plzni zůstali jen Kubiš a Valčík. Ti v noci zapálili stoh slámy u takzvané Goldscheiderovy továrny. Další oheň zapálili nadporučík Adolf Opálka a už zmíněný rotný Karel Čurda. Letadla pak přiletěla a vystřelila ještě i osvětlovací rakety a za silné palby několikrát proletěla nad městem. Ale výsledek útoku na montážní haly a zbrojní provoz nesplnil očekávání, protože bomby dopadly vedle na louky, zahradnické skleníky a pouze zasáhly jednu baterii děl. Takže přímo na Škodovku nepadla jediná bomba. Chyba ale byla na straně navigace těch letců. Adolf Opálka pak prostřednictvím radiostanice velice spílal do Londýna a napsal: „My tady nasazujeme život a vy sem pošlete černochy.“ Což nemyslel nějak rasisticky, ale tak, že poslali nějaké pitomce.
Chtěli do akce zapojit i někoho, kdo ve Škodovce pracoval?
Ano, chtěli, protože na Plzeňsku v té době operovala ilegální skupina, která se jmenovala Vašek - Čeněk. Vašek to byl Václav Honomichl, který pracoval přímo ve Škodovce a Čeněk, to byl Čeněk Šillinger, který byl nájemcem pivovaru v Cerhovicích. Právě tam parašutisté, když mířili do Plzně nebo naopak z Plzně, našli krátkodobý azyl a občerstvení. Kdo všechno se akce Canonbury účastnil, přesně nevíme, ale měl u toho být v součinnosti Václav Honomichl jako strojník ze Škodovky a ještě další lidé, včetně dvou žen.
Pamětní desky v Plzni |
Ví se, proč se Karel Čurda 16. června 1942 přihlásil na gestapu v Praze a udal všechny, kteří parašutistům pomáhali?
Po atentátu na Reinharda Heydricha byli Němci bezradní. Ovšem oni nespali, dělali obrovská protiopatření, včetně lákadel a vypsání milionových odměn, včetně amnestie pro toho, kdo je vinen a přihlásil by se do určitého termínu. Ale neřekl bych, že toto byla motivace Karla Čurdy. Němci si totiž rychle spočítali, kdo v roce 1939 utekl z republiky a už bylo i několik dopadených parašutistů, takže jejich mozaika se začala naplňovat a Němci už znali jména těch lidí. Jejich rodiny potom zatkli, využívali je jako rukojmí, a pak je dokonce začali popravovat. To se Čurda dozvídal z novin, které denně četl. Vliv na něj měla jistě také atmosféra, kterou Němci vyvolali popravami a tou šílenou akcí, kdy vyhladili celé Lidice. Čurda také s hrůzou zjistil, že rodiny členů výsadku, kteří s ním letěli v letadle, jsou popravovány. A on se obával, kdy přijdou k jeho rodičům, protože už se tam na něho protektorátní policie ptala. Takže z tohoto důvodu se přihlásil na gestapo a první co vyhrkl bylo: „Přestaňte s popravami!“ To bylo v nějaké falešné naději, že tím prospěje, ale ono to bylo přesně naopak. (Čurda pak prozradil všechny, kteří mu v době jeho ilegální činnosti pomohli a hned druhý den byli všichni zatčeni a odsouzeni k trestu smrti. Zavražděni byli v koncentračním táboře Mathausen 24. října 1942, pozn. red.)
