Projekt Paměť národa má v Plzni svoji novou pobočku. Její ředitelkou je Markéta Čekanová. (29. 3. 2018) | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Natáčení v plzeňské pobočce Paměti národa otevře okno do hořké minulosti

  • 12
První natáčení pamětníků ve studiu má za sebou nově otevřená pobočka projektu Paměť národa společnosti Post Bellum. „Zajímavých pamětníků není nikdy konečný počet,“ tvrdí v rozhovoru pro MF DNES ředitelka plzeňské pobočky Markéta Čekanová.

„Budeme natáčet pamětníky 20. století, kteří jsou nějak zajímaví. Teď zveme především lidi, kteří jsou spojeni s událostmi z roku 1953 při měnové reformě v Plzni. Pak budeme potřebovat natáčet válečné veterány nebo pamětníky, kteří jsou jakkoli spojení s tématem železné opony,“ říká Markéta Čekanová.

Kdo je první pamětník natočený v plzeňském studiu?
První byl pan doktor Oldřich Sojka, jehož rodina byla jako mnohé další vystěhována po měnové reformě z Plzně.

Máte už teď vytipovaný dostatek lidí, jejichž vzpomínky budete zaznamenávat?
Zajímavých pamětníků není nikdy konečný počet. Projekt Paměť národa zdokumentoval už v minulosti přes sedm tisíc pamětníků, i od nás z regionu, ale drtivá většina záznamů je jen audio. Nyní chceme točit na video, protože při dalším využití je video mnohem víc univerzální. K roku 1953 už takhle někteří lidé zaznamenáni jsou, další máme, a pak víme o lidech, které už bohužel nenatočíme.

S jakou frekvencí a koho budete dál natáčet?
Máme natočené první tři a budeme pokračovat. K tématu měnové reformy v Plzni v roce 1953 připravujeme i jednu mobilní aplikaci k nové trase, která bude provádět lidi v Plzni po místech spojených se zmíněnými událostmi. Co se železné opony týče, potřebujeme vyzpovídat co nejvíc lidí. Chystáme na podzim velkou výstavu, která bude k vidění v Sušici, v Klatovech, v Domažlicích a v Tachově. Bude se jmenovat Když spadla železná opona a bude na příbězích pamětníků ukazovat, co to bylo.

Plzeňská pobočka

Máte pocit, že se na to zapomíná?
Železná opona padla před téměř třiceti lety a mladá generace netuší, jak vypadala a fungovala. Chceme tam mít příběhy lidí, kteří se pokusili přejít přes hranici, kteří byli chyceni a zavřeni. Chceme vyzpovídat převaděče, zajímali by nás i příslušníci Pohraniční stráže, kteří po nich stříleli a chytali je. Stejně zajímaví jsou také přisídlenci z Balkánu, kteří se stěhovali do vesnic po odsunutých Němcích nebo lidi, kteří přišli do pohraničí na pracovní umístěnku. Navázali jsme spolupráci s Fakultou designu a umění ZČU, takže grafické návrhy na výstavu nám dělá jedna ze studentek této školy, která je Mongolka. Jí jsem to musela převyprávět úplně celé.

Jak vlastně plzeňská pobočka funguje, kolik zaměstná lidí?
Zaměstnává jen mne, ostatní jsou externisté. Teď stavíme nový tým dokumentaristů, kteří budou s pamětníky natáčet. Lidé, kteří byli dosud pro západní Čechy k dispozici, byli v drtivé většině z Prahy. Pamětníky si mohou vybírat z naší databáze, ale zároveň očekáváme, že budou mít sami tipy na zajímavé lidi. To, co vzniká, je skvělé - archivy Paměti národa jsou obrovský zdroj informací. Jsou veřejně přístupné, kdo se zaregistruje jako badatel, dostane se do databází, k audiím, fotografiím a jejich využití je volné.

Kdo jsou ti externisté? Jsou to profesionální dokumentaristé?
Obecně jsou to lidé, kteří mají zájem o historii a orientují se v ní. A jsou schopní mluvit se staršími lidmi a naslouchat jim - to je jejich hlavní kvalifikace. Vedle toho procházejí samozřejmě pravidelnými náročnými školeními. Co se týče technické stránky - třeba kamera je statická, je na stojanu a točí sama. Je to archivní materiál, se kterým se dál pracuje, takže nemáme větší ambici, než mít mluvícího člověka na černém pozadí. Kromě týmu dokumentaristů stavíme taky tým lektorů, kteří budou pracovat se školami.

Co jim chcete nabízet?
Pro školy chystáme workshopy postavené právě na základě pamětnických příběhů. Je to na celé dopoledne, do školy přijedou dva lektoři a začnou s dětmi odehrávat příběh, jehož se žáci stanou součástí. Musí se rozhodovat, přemýšlet, činit nějaké kroky a na konci se dozvědí, že toto byl reálný příběh, který si například prožila nějaká rodina při kolektivizaci vesnice. Workshop se nemusí odehrát jen ve škole, ale třeba i v místě spojeném s danou tematikou. Školy za to platí, ale mají možnost požádat si o grant na takovou věc, která rozšiřuje výuku dějin 20. století.

Co dalšího Paměť národa v Plzni chystá?
Dostali jsme peníze z projektu Prazdroj lidem na trasy a výstavu k tématům plzeňská revolta proti měnové reformě 1953 a Alanova válka. To druhé jmenované je příběh amerického vojáka, který v roce 1945 dojel až do Prahy a ještě dál do lázní Velichovky s depeší pro německého generála - a na základě jeho vyprávění namaloval francouzský autor Emmanuel Guibert komiks. Z něj vyjde naše trasa. Máme i originální nahrávky onoho Alana, takže v aplikaci bude i jeho skutečný hlas. Trasa povede v Plzni po místech, na která opravdu vzpomínal. Druhá trasa je rok 1953 a třetí trasa je věnována bývalým osobnostem Plzně. Pro tu jsme vytipovali osobnosti, které pocházely z Plzně, nějakým způsobem jim život vesměs hodně zamotalo 20. století, ale zároveň se Plzeň bohužel nijak zvlášť nehlásí k tomu, že jsou to její rodáci. Každého obvykle překvapí, když řeknu, že je to Jindřich Plachta, E. F. Burian nebo kardinál Beran. A ještě na 9. června připravujeme Běh pro paměť národa.

Proč se vlastně zakladatelé Paměti národa rozhodli rozšířit činnost do regionů?
Činnost společnosti Post Bellum, jejímž je Paměť národa nejznámějším projektem, je tak rozsáhlá, že už ji nejde řídit jen z Prahy. Je potřeba dělat ji právě v regionech, především zmíněné workshopy pro školy. Také pamětníků valem ubývá, práci na zaznamenávání jejich vzpomínek je třeba zintenzivnit a s tím souvisí potřeba být jim co nejblíž. Pobočky vznikly v Plzni, Hradci a Olomouci a budou se rozjíždět ještě pobočky v Českých Budějovicích a v Brně.

Pobočka Paměti národa vznikla v Plzni k 1. lednu 2018. Už během roku 2017 se ustavilo regionální kolegium a začalo pořádat diskusní setkání.
Ano, regionální kolegia jsou základ naší cesty do krajů. Tvoří je velcí donátoři, kteří významně dotují naši činnost, a další osobnosti, jako jsou vědci, umělci nebo duchovní, zkrátka lidé, kteří si uvědomují odpovědnost ke vzpomínkám a zkušenostem starších generací a v tomto smyslu Kolegium ve veřejném životě také působí. Nevyjadřuje podporu konkrétním politickým subjektům, nicméně jeho členové se otevřeně hlásí k hodnotám svobody a demokracie.

A jaký záměr máte se zmíněnými diskusními setkáními? 
V Plzni se uskutečnila už dvě. První bylo v listopadu s Danielem Kroupou jako hostem. To druhé bylo v březnu s Lubošem Dobrovským a Markem Hilšerem a s hudebním doprovodem jazzmana Rudyho Linky. Další by se měla uskutečnit v Klatovech, Domažlicích a Tachově. Jdeme dál do kraje, protože je třeba mluvit s lidmi, ale taky jim dát možnost, aby se někde setkali a diskutovali. Ať klidně přijdou i lidi, kteří s hosty nesouhlasí, to je v naprostém pořádku, jde o diskusi.