Příčina je podle ekologického experta v tom, že se moc neudělalo pro prevenci vzniku odpadů. Příznivě lze hodnotit pokles nebezpečného odpadu, který byl v regionu v mezikrajském porovnání v přepočtu na jednoho obyvatele druhý nejnižší v Česku.
V kraji bylo v roce 2020 vyprodukováno 2 191 000 tun odpadu. Meziročně se jeho množství zvýšilo o 7,8 procenta, což je 159 300 tun. Produkce celkového množství odpadu v přepočtu na každého obyvatele v kraji dosáhla v roce 2020 celkem 3 708 kilogramů. Oproti roku 2019 to bylo o 249,9 kilogramu víc. V přepočtu na každého obyvatele dosáhla produkce komunálního odpadu v kraji 462,5 kilogramu, meziročně se tedy množství zvýšilo o 2,8 procenta. Plzeňský expert v oblasti vlivu životního prostředí na zdraví Miroslav Šuta tvrdí, že se pro prevenci vzniku odpadů dělá málo.
Ve Finsku a Dánsku podle něj markety znovu využívají krabice, do kterých se dávají menší výrobky. „Aby nemuseli v Holandsku třeba každé dva roky v továrnách a na úřadech vyměňovat zátěžové koberce, existuje zde firma, která má něco jako leasing na úklid, vybírá podlahové krytiny podle toho, aby dlouho vydržely a stará se o ně tak, aby se nemusely vyhazovat,“ přiblížil Šuta. Podle něj se jedná o mnoho drobných opatření, která dohromady předejdou vzniku velkého množství odpadu.
V této souvislosti upozornil na to, že když se v Plzni postavila spalovna, měl se po jejím spuštění zavést celý systém prevence vzniku a využívání odpadu. „Souviselo to s tím, že tento systém byl podmínkou pro získání evropské dotace na výstavbu spalovny. Tu nakonec firma nezískala s ohledem na to, že spalovna je méně vhodné řešení likvidace odpadů a nedošlo tedy ani na systém opatření, s kterými se počítalo,“ přiblížil Šuta.
Pomoci by mohli lidé v sociální nouzi
Krize spojená s válkou a předtím s covidem podle něj ukazuje, že by Česko mělo přejít nejen na obnovitelné zdroje energie, ale i na takzvanou cirkulární ekonomiku, tedy na znovuvyužití materiálů, které si v Evropě umíme vyrobit nebo je do Evropy dovezeme.
„V zahraničí jsou velmi dobré zkušenosti se sociálně-ekologickými programy, s kterými se v Česku také začíná. „V Belgii a Holandsku existují sociálně-ekonomické podniky, kde pracují lidé, kteří jsou v sociální nouzi a nemají moc velké vzdělání,“ popsal Šuta. Ti se v kurzech naučí třeba opravovat jednoduché spotřebiče, které lidé odloží, protože už je nepotřebují.
Mohou se naučit i základy truhlařiny, díky čemuž mohou opravovat nábytek, nebo základy čalounického řemesla, díky čemuž mohou opravovat stará křesla či sedačky. „V síti obchodů se pak opravené věci za nízkou cenu prodávají. Někdo si je kupuje, protože nemá na lepší, někdo proto, že chce žít udržitelně a někdo proto, že se mu retro nábytek zamlouvá,“ dodal Šuta.
