Příprava výstavy Dobrodruzi v prostorách Depo 2015 v Plzni. | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Lidé ze Stodu kdysi odešli žít na Nový Zéland. Netušili, že míří do pralesa

  • 21
Příběh osmdesáti obyvatel Stodu na Plzeňsku, kteří v roce 1863 odešli žít na Nový Zéland přibližuje výstava v areálu Depo 2015 v Plzni. Rodiny tehdy prodaly všechen majetek a odcestovaly, jenže místo slibované úrodné půdy a luk je čekal prales.

Na počátku byl dopis. Dopis kapitána Krippnera z Nového Zélandu do Stodu, kterým chtěl přilákat nové osadníky... Vychválil tamní krajinu, přirovnával ji k šumavským hvozdům, vyzdvihoval i možnost získat úrodnou půdu. A sklidil úspěch - 83 obyvatel Stodu, asi čtyři desítky rodin, se skutečně rozhodlo v roce 1863 na dlouhou cestu vydat.

„Je to jedna z málo známých kapitol naší historie, emigrace z českých zemí v druhé polovině 19. století. České země jí nebyly charakteristické jako Slovensko nebo Norsko, odkud odešla významná část populace,“ konstatuje náměstek plzeňského primátora Martin Baxa.

Podle Jiřího Sulženka, programového ředitele Plzně 2015, si skupinka obyvatel Stodu vybrala pravděpodobně nejvzdálenější destinaci k emigraci. Lidé odcházeli v té době za lepším životem do Ameriky i do Ruska, na Nový Zéland nikoliv.

Rozhodnutí nebylo pro obyvatele Stodu vůbec jednoduché. Tím, že zvolili odchod, se zároveň vzdali možnosti se do své domoviny, Rakouska-Uherska, vrátit. „Museli podepsat dokumenty, kterými se k tomu zavazují,“ upozorňuje Sulženko.

Poté rodiny prodaly svůj veškerý majetek a vydaly se na předlouhou cestu. Nejprve vlakem do Prahy a odsud po železnici dále do Hamburku. Železniční trať byla do Plzně zavedena pouhý rok předtím a dá se předpokládat, že pro řadu z nich to bylo první cestování vlakem.

Z Hamburku putovali do Londýna, kde už nasedli na loď War Spirit a vydali se na tříměsíční plavbu na druhý konec zeměkoule. Během cesty tu na svět přišlo několik novorozeňat, několik lidí zemřelo.

„Na Zélandu se nesetkali s úrodnými šumavskými kopečky a loukami, ale s pralesem. Kdyby nebylo Maorů a jejich náčelníka Te Hemery, těžko říct, jestli by vůbec přežili,“ líčí Jiří Sulženko.

Až po několika letech v drsných podmínkách se Stoďané po nově postavené silnici mohli přesunout do vnitrozemí a vybudovat zde vesnici Puhoi, která se dodnes ke svému českému původu hlásí.

Slaví se tu výročí příjezdu obyvatel Stodu, hraje se zde Prodaná nevěsta, stáčí se tu šampaňské Lindauer. Mimochodem Gottfried Lindauer, který později proslul svými portréty Maorů, přicestoval na Nový Zéland s další vlnou emigrantů ze Stodska. Tu nalákali ti první... Přestože první roky se tu vskutku protloukali, domů psali dopisy plné optimismu.

Příběh Stoďanů objevil dramaturg Pavel Anděl. Náhodou se setkal s paní, která byla potomkem českých osídlenců Nového Zélandu.

„Přijela se podívat do Plzně do vlasti svých předků a vyprávěla pro mě úplně nepochopitelný příběh o tom, jak se několik desítek lidí z Mantova a dalších vesnic kolem Stodu sebralo a přesídlilo na druhý konec zeměkoule. Začali jsme pátrat po detailech a rozkryli neuvěřitelné osudy, ze kterých vzniknul materiál nejen na výstavu, ale i na chystaný celovečerní dokument a komiksovou knížku,“ svěřuje se Anděl.

Výstava Dobrodruzi je koncipována tak, aby si celý příběh návštěvník sám zažil. „Musí se vzdát občanství, musí projít bahnem, strávit tři měsíce v podpalubí, kde se rodí i umírají lidé, musí se setkat s náčelníkem Te Hemerou, zatančit si s ním tanec Haka a pustit se do budování vesnice Puhoi,“ prozradil Sulženko.

Unikátní formát výstavy je postavený na uceleném a silném příběhu vyprávěném lektory - herci.

Do prostor Depo 2015 se výstava Dobrodruzi přesunula z Písku, kde ji zhlédlo na 17 tisíc návštěvníků. V Plzni potrvá do poloviny srpna, ve všedních dnech bude otevřena od 11 do 19 hodin, o víkendech od 10 do 18 hodin, komentované prohlídky budou začínat vždy v celou hodinu. Připraveny jsou i workshopy a přednášky na rozličná témata.