Důvodem nezájmu vlastníků pozemků pěstovat rychle rostoucí dřeviny jsou legislativní překážky a nedostatečná podpora státu ve srovnání třeba s pěstováním řepky.
Blýská se ale na lepší časy. Od roku 2020 se chystají nové dotace pro podporu těchto dřevin.
„Hodně se pohybuji po lese a zjišťuji, že v našich plantážích je daleko více vlhkosti než v lese,“ vylíčil Ondřej Kondvár z Plzně, který se sázením rychle rostoucích dřevin i péčí o tyto porosty živí.
V Plzeňském a Karlovarském kraji se stará o desítky hektarů ploch, další zakládá po celé České republice. Podle něj se v plantážích častěji než v lese objevuje i lesní zvěř.
„Hledá tam úkryt raději než v lese, který je často zplundrovaný, což završila kůrovcová kalamita,“ uvedl Kondvár.
Odhadl, že v Plzeňském kraji jsou nyní stovky hektarů rychle rostoucích dřevin, převážně topolů a vrb.
Plantáž má i plzeňský magistrát. Jedná se o 12,5 hektaru kousek od dálničního tunelu Valík, kde roste topol japonský.
„Porost byl založený v roce 2009, první sklizeň jsme provedli v roce 2015. Produkce byla 661 tun dřevní štěpky, čistý výnos ze sklizně byl 31 507 korun na hektar,“ shrnul Miloš Pacolt ze Správy veřejného statku plzeňského magistrátu. Štěpku dodalo město do Plzeňské teplárenské.
Plzeňský magistrát má plantáž nedaleko tunelu Valík
„Perioda sklizně je v našich podmínkách pět až šest let,“ upřesnil Pacolt.
Za vyšší zastoupení rychle rostoucích energetických dřevin, ale i trvalek určených ke spalování se zasazuje i Jan Weger z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Praze.
Legislativní bariérou pro jejich větší rozšíření se podle něj stala novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu z roku 2014 navržená ministerstvem životního prostředí. V ní je paragraf o zákazu pěstování plantáží na nejúrodnějších půdách, což je přibližně třetina zemědělské půdy v Česku.
„Do té doby se ročně sázely stovky hektarů, poté jejich oblíbenost klesla,“ popsal Weger. Podle něj by si Česko mohlo vzít příklad z Francie, kde sází 24 metrů od sebe řady ořešáků. „Mezi tím jsou pásy obilí nebo jsou tam pastviny pro dobytek. A po dvaceti letech se stromy pokácí a získá se kvalitní dřevní surovina,“ přiblížil Weger. Ve francouzské krajině jsou k vidění i pásy topolů a vrb.
Této formě pěstování, kdy se přímo na poli kombinují pásy dřevin s normálním zemědělstvím, říká agrolesnictví. „Tak by se do našich polí opět mohly vrátit meze, které byly rozorané ve velkém za minulého režimu,“ míní Weger.
Agrolesnictví má podle něj nyní velkou podporu ministerstva zemědělství i ministerstva životního prostředí. „Od roku 2020 by měl stát tuto novou formu pěstování rychle rostoucích dřevin v pásech podporovat dotacemi,“ sdělil Weger.
Od pěstování rychle rostoucích dřevin v Česku odrazuje i další zákonná úprava, která nařizuje po osmi až deseti letech plantáž vytěžit a nechat ji znovu obrůst.
Biomasu nahrazuje Plzeňská teplárna uhlím
„Třeba v Itálii mohou vypěstovat patnácti i víceleté topoly, které pak využije dřevařský průmysl, měkké topolové dřevo je výborné na výrobu dýh,“ přiblížil Kondvár s tím, že i české krajině by topolové aleje slušely stejně jako té italské. „Pokud má někdo svoji půdu, zákony by mu neměly bránit pěstovat na ní něco užitečného,“ myslí si Kondvár.
Nechuť českých zemědělců pěstovat energetické plodiny, kam patří třeba i obiloviny, dopadá na Plzeňskou teplárenskou. Teplárna vyrábí teplo a elektřinu v sedmi kotlích, z toho jeden je jen na biomasu, další dva jsou takzvané granulační na směs uhlí a peletek vyráběných třeba z obilovin.
Ale protože je biomasy málo, kapacita granulačních kotlů je využitá jen ze 30 procent a nahrazuje ji tedy uhlí. Teplárna se tím ochuzuje o takzvané zelené bonusy, což je nejvyšší forma státní podpory, kterou by za spalování biomasy mohl podnik získat.
