Co by se stalo, kdyby se malíř Jiří Kovařík nestal terčem brutální komunistické represe spojené hlavně s psychickým terorem za malířův otevřený protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968? Otázka, která na prodejní výstavě známého plzeňského umělce v pražském Mánesu možná napadne hodně návštěvníků.
„Určitě by namaloval mnohem víc obrazů,“ odpovídá autor prvního dílu Kovaříkovy obsáhlé monografie Miroslav Hauner. Naráží na to, že Kovařík, protože nemohl za minulého režimu vystavovat a komunisté ho odřízli od zakázek, neměl tedy téměř žádný příjem a neměl tedy ani na plátna. To byl také důvod, proč Kovařík obrazy neustále přemalovával.
„To, že neměl na plátna, jsme ale tehdy nevěděli, došlo nám to až po revoluci,“ doplňuje Hauner. Pod některými jeho obrazy je proto třeba deset vrstev.
„Vždycky mi přinesl jako dárek nějaký obraz, pak ho zase odnesl a přemaloval. Právě proto, že neměl na plátna,“ vypráví Kovaříkův syn Štěpán Kovařík. Ten se prý neodvažuje odhadovat, co by se stalo, kdyby komunisté otce netrýznili. „Možná by tu bylo víc obrazů nebo by se spíš věnoval monumentálním realizacím a obrazů by bylo méně. Nevím,“ zamyslel se Kovařík junior na vernisáži v Mánesu, kde se mohou návštěvníci seznámit se zhruba stodvacítkou obrazů, z nichž více než polovina je na prodej.
Jisté je však to, že i přes tlak komunistické moci Kovařík malovat nepřestal, a to i díky manželce Vladěně, která ho podržela. Jisté je ovšem i to, že psychický nátlak byl komunisty opravdu bestiálně naprogramovaný.
Po tiskové konferenci státní bezpečnost výstavu zavřela
Kurátor výstavy v Mánesu Michal Zachař v úvodním slovu k výstavě zavzpomínal například na výstavu v Praze v Galerii u Řečických v roce 1970. „Nejdříve se konala tisková konference, ale samotná výstava byla hodinu před vernisáží zavřena, přišla i státní bezpečnost,“ uvedl kurátor. Hauner doplnil, že státní bezpečnost výstavní prostory zapečetila a všechny účastníky vernisáže vypokonkovala. „Dodnes se mi ale nepodařilo vypátrat šest tehdy vystavených obrazů,“ říká Hauner.
Takových událostí však bylo v 70. a 80. letech minulého století víc. Kovařík měl mít výstavu třeba v Ostrově nad Ohří, ke které byl dokonce vydán katalog. Ten šel nakonec do stoupy a vystavené obrazy si návštěvníci prohlédnout nemohli.
Ve vysokoškolském klubu Studna v Plzni na Borech namaloval v roce 1970 nástěnné malby inspirované antikou, které nazval Dionýsie podle řeckého boha Dionýsa. „Kovařík dílo dokončil v lednu 1970 a v prosinci stejného roku dílo komunisté systematicky zničili kvůli tomu, že to namaloval právě Kovařík,“ připomněl Hauner.
Jak se tehdy cítil, dokumentují dva obrazy, které účastníci najdou v pravé části výstavy v Mánesu. Hlavní postavou obou děl je osamělý muž. Na jednom stojí na břehu jezera, na druhém u zdi. „Dokumentují jeho rozpoložení, když mu totalitní režim zařídil absolutní izolaci. Na prvním obrazu z roku 1971 je borská přehrada v Plzni, na druhém z roku 1972 je petrohradská zeď v Plzni. V té době se na něm začalo projevovat to, že ho odstavili,“ ukazuje Kovaříkův někdejší přítel Hauner na obrazy, u kterých na návštěvníky padne opravdová úzkost.
Nedaleko je Haunerův nejoblíbenější obraz. Je to obraz Červená drapérie ze Španělského cyklu. Na otázku, zda jde o magický realismus, s kterým je Kovařík nejčastěji spojován, Hauner odpovídá, že je to něco víc.
„Na obrazu je poušť, ženská tam sedí v nádherném křesle, je tam drapérie, antická socha, válí se tam leopard. Mohli bychom ho začít srovnávat se surrealistickým malířem René Magrittem nebo by nás mohl napadnout Salvador Dalí, ale není to ani jedno, protože Kovařík maluje vždy po svém, je to zkrátka originál,“ vysvětluje obdivně autor monografie.
Akty byly tehdy přespříliš
Kovaříkův talent rozpoznali, už když studoval na pražské akademii u profesora Vladimíra Sychry. Podle Zachaře existuje vzpomínka malíře, kostýmního výtvarníka a scénografa Theodora Pištěka, který byl také ročník 1932, že Kovaříka neměli v ročníku moc rádi. Sychra ho totiž vždycky dával za vzor stylem, nakreslete to jako Kovařík.
„K tomu, co se na akademii naučil, přidal to, co získal studiem literatury, antické kultury, středověkého umění, ale také památek. To vše uměl posílat dál ve svých obrazech,“ uvedl Zachař, který nezapomněl připomenout i to, že v Mánesu není Kovařík k vidění poprvé.
„Ve zdejším klubu se tu konala v roce 1965 malá výstava erotických aktů. Pro tehdejší vedení Svazu českých výtvarných umělců to ale bylo přespříliš, proto byla akce předčasně ukončena,“ zavzpomínal kurátor.
Bohémský život se totalitnímu režimu nezamlouval
Kovařík šel zkrátka vždy svou cestou. „Žil bohémským způsobem života, na konci 50. let nebylo úplně běžné nosit džíny, kožich či knírek, protože to vše byly znaky individuality, byla to doba kolektivismu, doba socialistického realismu, ale Kovařík šel svou cestou a hledal vzory v dávných mistrech gotiky, středověku, renesance,“ přiblížil Zachař.
Výstava v Mánesu nazvaná Zatracený génius potrvá do konce března. Na otázku, zda se k prodeji některých děl chystá Západočeská galerie v Plzni, mluvčí Kateřina Štulc Modrá odpověděla, že galerie má ve sbírkách 11 Kovaříkových děl.
„Nákupu dalších se nebráníme, ale zároveň v tuto chvíli ani aktivně neplánujeme. Akviziční strategie je v současnosti zaměřena na nákup autorů a témat, které jsou ve sbírkách ZČG nedostatečně zastoupeny, a to kvůli plánované stálé expozici v Městských lázních, kde má vyrůst nová budova Západočeské galerie,“ sdělila mluvčí.
A kdo by cestou do pražského Mánesa měl chuť zhlédnout i jedno z Kovaříkových monumentálních děl, stačí v Berouně vystoupit z vlaku a pokochat se vitrážemi o velikosti 68 metrů čtverečních na tamním nádraží. Do roku 1969 vytvořil Kovařík asi deset monumentálních děl v architektuře, což byly obrovské skleněné či kamenné mozaiky. Většina se bohužel nezachovala.
Dvě monumentální díla s názvem Den a Noc byla i na nádraží v Mariánských Lázních. Vyznačovala se třeba tím, že obsahovala 65 odstínů žluté a 66 odstínů modré. „V roce 2007 ale nádraží České dráhy pronajali Italům, a ti obě díla zničili,“ posteskl si Hauner.
