Časosběrný dokument režiséra Romana Ďuriše a kameramanky Michaely Hoškové se jmenuje Vojta.
Název je odvozený od jména protagonisty a jednoho z nejmladších členů cirkusového klanu, který se s umělci setkal jako jedenáctiletý cirkusový artista, dnes už je mu ale 17 let.
A nedávno umělci natáčeli právě v místě trvalého bydliště umělecké rodiny, tedy v Kyšicích a okolí. Nechyběli ani v Dýšině, kam děti z rodiny chodí do školy. „Je to škola, vedle které stojí socha generála Pattona,“ sděloval režisér, když si nemohl vzpomenout na jméno obce. Točilo se s podporou Regionální filmové kanceláře Plzeňského kraje, která do kraje láká filmaře a slovenským umělcům poskytla dotaci 400 tisíc korun.
„Jsme rádi za každou korunu, protože tvořit film tolik let znamená velké náklady, které jsou spojené hlavně s tím, že za rodinami Alšových a Laníkových, které jsou cirkusem propojené, nestále putujeme hlavně po Slovensku, po kterém s cirkusem během teplých dnů kočují, na zimu se pak stahují domů do Kyšic,“ vypráví Ďuriš, který má na kontě ceněný celovečerní dokument Fakír.
Ten je sice jiného ražení než Vojta, ale jedno mají společné – i v něm jednu z rolí hraje cirkusové prostředí artistů, klaunů, zkrátka kočovných umělců z kyšické rodiny.
Celovečerní debut Fakír uspěl na 28. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava. Snímek získal ocenění v sekci Česká radost, konkrétně za nejlepší český dokumentární film a nejlepší kameru Michaely Hoškové.
Film zachycuje traumatický příběh romského mladíka, který uniká před rodinnou krizí právě do světa cirkusu. „Fascinuje mě, když člověk překonává fyzickou nebo psychickou bolest,“ říká režisér.
Překonávat sami sebe
Nejen Fakír, ale i film Vojta by měl být plný tohoto překonávání. „Protože malí artisté při trénincích také musí překonávat sami sebe, častokrát se dostávají na hranici svých sil a schopností a jejich otec nebo trenér je vždycky ještě povzbuzuje, musíte být ještě lepší, dejte do ještě víc,“ popisuje měkkou slovenštinou režisér, kterého zajímá i výchova dětí v této specifické komunitě, kde děti už od útlého věku musí zvládat složitá artistická čísla.
„Byli jsme při tom, když Vojta nejdříve skákal salta na odrazovém můstku, v jeho uměleckém rejstříku jsou ale po čase mnohem složitější čísla, například i takzvané perské tyče. Jeho otec stojí, balancuje, drží na čele tyč o délce sedm až osm metrů, Vojta pak po tyči vyšplhá nahoru a udělá tam stojku, což je fascinující. To se děti učí už od šesti let věku, do školy chodí, jen když jsou v zimě v Kyšicích, ostatní vědomosti pak musí získat během domácí výuky,“ líčí režisér.
Zatímco u jiných dětí se řeší škodlivost sociálních sítí a mobilů, pro tyto artisty, kteří neustále střídají místo pobytu, je to jediné spojení s lidmi mimo komunitu.
Kočují hlavně po Slovensku
Výhodou takového života je podle Ďuriše pravidelné cestování nebo to, že jsou svobodnější, že jsou obklopení zvířaty, ale odvrácenou stranou je fakt, že Vojta nemá pevné kořeny jako děti z majority. „Ty si mohou budovat skupinky přátel, které mohou být jejich oporou, zatímco Vojta a jeho dva bratři mají jedině svoji rodinu,“ popisuje režisér. Sociální sítě jsou pak jediný způsob, jak mohou zůstat v kontaktu se svými kamarády.
„V každém městě se Vojta seznámí s nějakým děvčetem nebo chlapcem, najde třeba lásku, ale za týden je o sto kilometrů dál, takže je pak rád za sociální sítě,“ popisuje Ďuriš.
Režisér se ve filmu snaží zachytit i postupně zanikající cirkusovou živnost, což dohnalo rodinu Alšových a Laníkových k tomu, že kočují hlavně po Slovensku a ne po Česku. „Tady je totiž strašně moc cirkusů, což je spojené s velkou konkurencí, zatímco slovenský cirkus neexistuje, takže některé české cirkusy odešly na Slovensko, kde mají, jak o tom jejich majitelé hovoří, vyšší návštěvnost,“ vypráví Ďuriš.
Cirkus v moderní společnosti podle něj bojuje v podstatě o přežití. „Cirkusy kdysi vznikly, aby přinášely i do těch menších míst exotiku v podobě slonů, tygrů, artistiku, zkrátka alespoň nějakou kulturu, dnes už to pro většinu společnosti není tak zajímavé. A jak klesala návštěvnost, hodně cirkusů zkrachovalo. A co víc, dokonce společnost bojuje proti cirkusům, mají vůči nim různé předsudky, třeba že se v cirkusu týrají zvířata,“ popisuje Ďuriš, který byl i u toho, když lidé před cirkusem protestovali nebo jeho činnost sabotovali.
Česko-slovenský projekt
Protože rodiny kočující s cirkusem si hodně střeží soukromí, nebylo prý vůbec jednoduché se mezi ně dostat. „Zhruba dva roky nám trvalo, než jsme získali jejich důvěru a nyní, když přijedeme, můžeme se s kamerou pohybovat volně tam, kde to považujeme za důležité,“ popisuje Ďuriš.
Film má díky neustále se vyvíjející technice i další dimenzi. Když totiž mladí umělci hned po studiu vysoké školy za artisty a jejich zvířaty vyrazili, měli jen malou kamerku, postupně, jak šel vývoj digitální techniky rychle dopředu, zlepšovala se i kvalita obrazu, což se dá podle Hoškové využít jako jedna z výhod. „Jak se vyvíjí hlavní protagonista, zlepšuje se i obraz,“ popisuje Hošková.
Stejně jako se ve filmu bude prolínat česká realita s tou slovenskou, i tvůrci jsou na obou stranách hranice. „Štáb jsme my dva, ale máme českého producenta Michala Sýkoru, česká je i střihačka Janka Dvořáčková,“ popisuje Ďuriš, který přidal i vtip, který se díky společným česko-slovenským kořenům říká na Slovensku.
„Babiš po vzoru Trumpa chce anektovat Slovensko,“ uvádí na závěr svého vyprávění v hotelu U Salzmannů v Plzni režisér.
Další projekt z hornického města
Ten společně s Hoškovou pracuje na dalších projektech. V březnu v Praze bude prezentován dokument o šesti romských dětech, které žijí ve slovenském hornickém městě Jelšava, což je kvůli místnímu magnezitovému závodu nejvíce znečištěné město na Slovensku.
„Prachové částice poletují po celém městě. Lidé z toho mají různá respirační onemocnění a rakoviny a Evropská unie Slovensku vyhrožuje, že za to dostane vysokou pokutu. I když se jedná vlastně o postapokalyptické město, dětem město tak strašidelné a hrozné nepřipadá. Protože tam odmalička vyrůstaly, město jim připadá jako velké hřiště na hraní a neustále hledají způsob, jak tou svou fantazií a hrou nějakým způsobem přetvořit ty věci tam v tom městě,“ vypráví režisér.
