„Ve městě zanechal výraznou stopu. Já osobně ho považuji za jednoho z nejvýznamnějších klatovských rodáků. Žil tady do maturity na tehdy ještě jezuitském gymnáziu. Pak se přesunul do Prahy. Klatovy ho ale měly a stále mají v trvalé úctě. Dům, kde vyrostl, už sice nestojí, ale stále zde najdeme jeho pamětní desku. Je po něm pojmenovaná i ulice,“ říká předseda Společnosti pro moderní dějiny Klatovska Lukáš Kopecký.
Dodal, že kdykoliv se někde připomíná historie Klatov, Krameriovo jméno vždy zaznívá.
Kramerius se narodil 9. února 1753 v domě U Černé růže. Zřejmě se jednalo o objekt číslo 134 v dnešní Děkanské ulici, kde se v současnosti nachází Měšťanská beseda.
Vysokou školu studoval v Praze, kde se seznámil s učenci Josefem Dobrovským, Františkem Martinem Pelclem a Františkem Procházkou a také s Janem Norbertem rytířem z Neuberka. I díky nim se dostal do vlasteneckého prostředí, které výrazně ovlivnilo jeho další život. „Patřil mezi generaci národního obrození. Snažil se zachovat češtinu v konkurenci němčiny. Vydával noviny, pečoval o český jazyk,“ doplňuje Kopecký.
Asi nejdůležitějším Krameriovým počinem bylo založení České expedice. Ta byla prvním ryze českým nakladatelstvím s působností v českých zemích. Vyšla v něm většina českých knih své doby, a lze proto tvrdit, že založení nakladatelství bylo jedním z podstatných kroků pro úspěšné znovuuvedení češtiny do oblastí, z nichž během předchozích 100–150 let zvolna mizela.
Před 220 lety vydal V. M. Kramerius vlastní noviny |
„Právě Česká expedice a vydávání materiálů v češtině Krameria natrvalo zapsalo do dějin. Je to důležitá postava celého národního obrození a mnozí jeho další aktéři by bez něj a jeho vydavatelství vůbec nemohli fungovat,“ zdůrazňuje Lukáš Kopecký.
Václav Matěj Kramerius byl také průkopníkem české žurnalistiky. Od roku 1786 psal pro Schönfeldské císařské královské poštovské Noviny, čímž získal značnou popularitu a zkušenosti. S majitelem, Janem Ferdinandem rytířem ze Schönfeldu, se však záhy rozešel ve zlém, pravděpodobně z toho důvodu, že Schönfeld příliš zasahoval do jeho redaktorské práce.
Vydavatel se snažil o nezávislé noviny
Od 4. července 1789 začal Kramerius vydávat vlastní noviny pod názvem Krameriusovy c. k. Pražské poštovské noviny. Ty byly roku 1791 přejmenovány na Kramériusovy c. k. Vlastenecké Noviny. Tyto noviny se staly velmi oblíbenými ve středních a nižších společenských vrstvách. „Posledních třicet let vnímáme média tak, že jsou svobodná a měli bychom v nich najít objektivní zprávy. Ale když si vezmeme českou žurnalistiku za posledních dvě stě tři sta let, tak redaktoři se potýkali s tím, jestli vůbec mohou psát a na čí objednávku. Bylo to tak i v Krameriově době. Tehdy zažívali takové situace, které si dnes vůbec nedokážeme představit. Vydávali noviny pod brutální kontrolou, nevěděli, co jim cenzura pustí, a jestli je psaní článků vůbec uživí,“ vysvětluje Kopecký.
Kramerius se snažil o to, aby jeho noviny byly nezávislé. To pro něho však byla velmi náročná a prodělečná mise. Musel fungovat, živit rodinu. Hovoříme o něm jako o velké osobnosti, ale jeho každodennost byla tvrdá a náročná. Pouštěl se do podniků s nejistým koncem. Ostatně kdo se díval na seriál F. L. Věk, tak to moc dobře ví, jak to tehdy vypadalo,“ popisuje.
Výlet do starobylé brány Šumavy. Klatovy postavili Němci, husité je vyhnali |
Aby získal alespoň nějaké peníze, byl nucen vydávat také rytířské a strašidelné příběhy, které neměly příliš velkou kvalitu. Lidé si je však hojně kupovali. Díky tomu mohl v České expedici vydávat i knihy, o něž příliš velký zájem nebyl.
„Na své nejisté podnikání nakonec doplatil. V závěru života už nebyl schopen kvůli nedostatku financí noviny vydávat a zemřel v chudých poměrech. Patří ovšem k těm lidem, kteří bojovali za český národ a jazyk a úplně nehleděli na to, jestli zbohatnou a budou úspěšní. Jejich práce byla zhodnocena až o nějakých 150 let později po vzniku samostatné republiky,“ konstatuje Kopecký.
Až do 24. března je možné navštívit výstavu o Krameriově tvorbě a životě, která se nachází na schodišti Městské knihovny v Klatovech.
