Krejčová Kateřina Bejčková z Rokycanska šije historické kostýmy.

Krejčová Kateřina Bejčková z Rokycanska šije historické kostýmy. | foto: Ladislav Vaindl, 5plus2.cz

Krejčová z Rokycanska šije nejraději dvorskou renesanci

  • 1
Šaty, které se nosily od středověku po 19. století, šije už patnáct let Kateřina Bejčková z Rokycanska. Některé z kostýmů, které za tu dobu vytvořila, jsou k vidění ve výstavní síni Muzea Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech v expozici nazvané Historie šitá na míru.

„Všechny šaty pocházejí z mojí dílny. Převážná většina je mých vlastních, těch je zhruba šestadvacet. Něco jsem si půjčila od svých známých, kterým jsem kostýmy šila. Kolik jich celkově u zákazníků mám, se ani nedá spočítat. Budou to desítky,“ říká Bejčková.

Ta má na svém kontě jednodušší až strohé šaty období středověku i bohatě zdobené a náročné róby baroka či rokoka. Osobně má ale nejradši módu renesanční.

„V té době bylo oblíbené výraznější zdobení i luxusní šperky. Na výstavě je renesanci věnované celé oddělení. Velmi populární jsou teď kostýmy lancknechtů, pěších žoldnéřů 15. až 17. století. Ty dělám momentálně asi nejčastěji. Kostýmy jsou barevné, výrazné, upoutají na první pohled. Šermíři, kteří se věnují renesanci, se zaměřují právě zejména na ně. Musím říct, že šít tyto pestrobarevné kostýmy plné prostřihů, mě moc baví, vyřádím se na nich. Je ale pravda, že je to hodně náročná práce, která zabere mnoho času,“ sděluje.

Velmi ráda šije dámskou dvorskou renesanci. „Pokusila jsem se udělat šaty podle obrazu královny Alžběty II. Vytvořila jsem také zelené sametové šaty podle dochovaného originálu v mnichovském muzeu. Jejich majitelkou byla Dorothea Sabina von Neuburg,“ podotýká švadlena.

Krinolína, korzet i bumrol

Právě druhá jmenovaná róba jí dala zabrat nejvíce. „Jsou to šaty, které mi trvaly na výrobu asi nejdéle. Pracovala jsem na nich celkově osmnáct měsíců. Je na nich přes padesát metrů krajek. Padlo na ně sedmdesát špulek zlatých nití. Se zdobením mi pomáhala maminka,“ prozrazuje.

Základem kostýmu je spodní prádlo v podobě kalhot s nohavičkou, korzetu a spodní košilky. „Pak následuje krinolína s obručemi. Pod sukni se dává bumrol, což je vycpávka na zadní část těla, aby se sukně hezky nadnesla. Spodní sukně je z hedvábí, většinou to bylo tak, že ozdobný byl jen přední díl a vzadu bylo našité plátno. Látky byly tehdy velmi drahé, šetřilo se, kde se dalo,“ popisuje Kateřina Bejčková.

Vrchní sukně je ze sametu, spodní kabátek s ozdobnými rukávy pak z brokátu. „Na svrchní kabátek jsem použila samet. Ke kostýmu patří ještě síťka na vlasy a také baret,“ dodává.

Šije pro šermíře i památkové expozice

Dámské dvorské oblečení doby renesance a ještě více z pozdějšího baroka a rokoka působí, jako by jeho nošení bylo velmi náročné. „Tehdejší dámy v tom ale musely fungovat. Na druhou stranu se takhle honosné šaty nenosily každý den. Většinou si je braly na důležité akce nebo na audience. Ovšem korzety byly součástí běžného života,“ podotýká.

Přestože je pro ni v otázce oblečení renesance jasně nejoblíbenější, není si jista, jestli by během ní chtěla žít. „Každá doba má své. S oděvy je to jasné. Něco bych si z renesance vybrala i ze života. Něco zase vůbec. V každém případě jsem ale ráda, že žiji v této době. Především když si vzpomenu třeba na bolest zubů nebo ledvinovou koliku,“ říká s úsměvem Bejčková.

Při šití hledá inspiraci na dobových kresbách nebo obrazech. „Dokud to šlo, jezdila jsem i do zahraničních muzeí, protože jsem chtěla vidět dochované šaty tak, abych se co nejvíce přiblížila originálu. Rovněž sháním dobové střihy. Objednala jsem si třeba knihy z Univerzity historického odívání od Jeanette Arnold. Máme toho hodně, o co se dá opřít,“ doplňuje Kateřina Bejčková. Kostýmy od ní chtějí nejčastěji ušít lidé, kteří se věnují historickému šermu nebo tanci.

„Šiji také pro průvodce na hradech a zámcích, účastníky městských průvodů. Kostýmy jsem vytvořila i pro Mariánskou Týnici nebo expozici v kladrubském hřebčíně,“ doplňuje.

Doba epidemie koronaviru prý její práci příliš neovlivnila. „Všichni počítali s tím, že se zase akce rozjedou, tak se chtěli včas připravit. Věnovala jsem šití hodně času. Známí po mně chtěli také ušít roušky. Nakonec jsem jich ušila pět tisíc,“ říká.

K šití ji přivedla sestra

Šití historických kostýmů se věnuje patnáct let. „Na historii se dříve tolik nebazírovalo. Když se kouknu na své první kostýmy, říkám si: hezké, ale dobové moc ne. Jak přibývá skupin, které se snaží dělat historii správně, chtějí mít i co nejpřesnější kostýmy. Dá se udělat cokoliv, záleží, co chce zákazník,“ sděluje vyučená krejčová.

K historickým kostýmům se dostala díky své sestře. „Věnovala se historické hudbě a potřebovala kostým. Tak jsem jí ho ušila. Viděli ho její známí a chtěli podobný. Tak to začalo,“ dodává.

Své kostýmy nosí ráda i sama. „Velmi ráda v nich chodím. Samozřejmě nejvíce v těch renesančních. Chodila jsem v nich třeba pravidelně na Historickém víkendu v Plzni nebo na českokrumlovských Slavnostech pětilisté růže. Akce si užívám, jen kdyby mě známí nezdravili stylem: Ahoj, já bych potřeboval... Občas si chci posedět u oběda, prohlédnout zahradu. Tvorba se vám postupně stane celým životem, někdy je toho ale moc. Když jsem hodně unavená, říkám si, proč jsem s tím vlastně začínala. Ale jinak mě to pořád baví a těší,“ svěřuje se.