„Pochopitelně i v pohádkách se objevuje i něco ošklivějšího z toho, co jsem na železnici viděl. Většina pohádkových postav má reálné základy, mnoho z nich stále žije. Části jsem změnil jména, ale na konci jsem to už ani nedělal, protože dotyční se stejně všichni poznali,“ říká s úsměvem Robert Drozda.
A hned podotýká, že jediným padouchem ve dvou vydaných a třetím rozepsaném dílu Pohádek pana přednosty je dopravní kontrolor Vágner. „Toho jsem psal tak, aby se v něm nikdo nepoznal,“ dodává na vysvětlenou autor.
K psaní pohádek se dostal náhodou. Když byl malý kluk, táta mu před spaním četl příběhy, ale ty o mašinkách vyprávěl zpaměti. Pak sám předčítal svým dětem, ale pohádky ho nebavily a málokdy dočetl do konce, většinou totiž usnul.
Pak jednou dětem řekl pohádku o mašinkách, kterou si vymyslel a ony chtěly druhý den jinou, pak zase, a tak to šlo den za dnem.
Co všechno se v těch pohádkách odehrávalo, si už Robert Drozda nepamatuje. Tenkrát ho nenapadlo, aby si je psal. V té době už pracoval na dráze a byl výpravčím vlaků. Až po letech, kdy už děti dávno odrostly, začal příběhy, které mu běžely hlavou, zapisovat. A kde jinde, než ve vlaku.
Audioknihu Pohádek pana přednosty namluvil herec Josef Somr.
Většinu z pohádek napsal Drozda na trati mezi Plzní a Prahou. „Ťukal jsem do notebooku cestou ve vlaku, protože jsem často jezdil služebně do Prahy. Skoro dvě hodiny vlakem tam, stejný čas zpátky. Kdybych dělal cestou něco úředního, asi bych se z toho zbláznil. Tak jsem psal pohádky. Půlka vznikla cestou do Prahy, dopsal jsem ji cestou domů,“ vysvětluje Robert Drozda.
Z jeho první knížky Pohádek pana přednosty už vznikla i audiokniha, deset příběhů namluvil herec Josef Somr. Drozdu ale velice mrzelo, že slavný herec nemohl přijít na křest cédéčka.
„Měl jsem pro něj připravenou červenou nádražáckou čepici jako poděkování. Když nemohl přijít, poslal jsem mu aspoň děkovný dopis, a víte, co mi odepsal? Že jeho tatíček pracoval na dráze, končil jako výpravčí a doma má dokonce tři čepice výpravčího. A jestli si myslím, že v Plasích nikdy nebyl, že jsem na velkém omylu. Deset let prý jezdil na chatu za přítelkyní do Nebřežin asi dva kilometry od Plas. Tohle, kdybyste chtěl vymyslet, nikdo by tomu neuvěřil,“ vyprávěl Drozda.
Dvě už vydané knížky mu ilustroval Jiří Bouda, syn malíře Cyrila Boudy. Kdy bude na pultech knihkupectví třetí pokračování železničářských pohádek, zatím jejich autor netuší.
Kromě mašinek Robertu Drozdovi učarovaly i hodinové stroje. Sám pečuje o velké hodiny ve věži sýpky plaského kláštera. Stroj ze 17. století, který má do čtyř stran osm ciferníků, každý den ručně natahuje a musí kvůli tomu denně vyšlapat 104 schodů (více o tom čtěte zde).
Robert Drozda natahuje hodiny ve věži klášterní sýpky (31. března 2014)
31. března 2014 |
