Hematologicko-onkologické oddělení Fakultní nemocnice v Plzni pracuje i pro Český národní registr dárců dřeně (ČNRDD), pro který zajišťuje odběr krvetvorných buněk od dobrovolných dárců. Buňky pak putují nejen do České republiky, ale do celého světa. Loňský rok byl rekordní, když odběr absolvovalo více než 80 dárců.
„Poměr počtu odběrů k počtu dárců nás řadí k nejefektivnějším registrům světa. Důvodem je dobrá databáze dárců, kteří jsou mladí a zdraví,“ říká primář Hematologicko-onkologického oddělení Fakultní nemocnice v Plzni Pavel Jindra.
Pro pacienty s leukémií je to přelom, říká o Obláčku nad Plzní primář |
Když se Radka Neprašová před sedmnácti lety na popud kamarádky nechala zapsat do ČNRDD, netušila, že jí za několik týdnů zazvoní telefon s prosbou, aby dorazila do nemocnice, protože její krvetvorné buňky někdo potřebuje. Minulý pátek se personalistka charity v Ústí nad Labem setkala s ženou, které její odpovědnost zřejmě zachránila život. Setkaly se na pódiu v Obecním domě v Praze, kde ČNRDD pravidelně oceňuje ty, kteří pomáhají druhým.
„Paní Radce jsem děkovala, že mi dala druhou šanci na život, že mi dala šanci být zdravá, trávit společné chvíle s rodinou a vidět, jak vyrůstají moji dva synové, že mi umožnila dočkat se maturity synů a také promoce,“ říká dojatě Dagmar Křižanová z Veřechova na Horažďovicku.
Odloučení bylo nejhorší
Když onemocněla leukémií, jejímu mladšímu synovi nebyly ani tři roky. Právě odloučení od dětí v době své nemoci prožívala nejhůř.
Vše začalo v listopadu před sedmnácti lety. „Začala jsem se léčit s angínou, dvakrát jsem užívala antibiotika, ale nepociťovala jsem žádnou úlevu, naopak, můj stav se zhoršoval,“ vzpomíná Dagmar Křižanová. Vánoce prý ještě přestála, ale pak už byla tak slabá, že nebyla schopná postarat se o dvě malé děti.
Zamířila tedy na odběry krve a hned druhý den lékařka volala, že výsledky jsou špatné a že by měla jet na další odběry a vyšetření do Plzně. „Tam mi druhý den řekli, že jsem onemocněla akutní myeloidní leukémií,“ vypráví Dagmar Křižanová.
Tisící dárce kostní dřeně. Pomáhat ho přiměla vážná nemoc manželky |
Dodává, že vše šlo strašně rychle, takže si ani neuvědomila, že se vlastně jedná o rakovinu krve. „Prostě mi to nějak nedošlo. Když to dnes hodnotím zpětně, v té chvíli to asi bylo lepší,“ vzpomíná na přelomový okamžik svého života Dagmar Křižanová.
Nad vodou ji držela rodina, hlavně manžel, jeho rodiče i její rodiče, kteří ze dne na den museli převzít starost o děti i domácnost. „Kdybych neměla takové zázemí, onemocnění bych snášela určitě mnohem hůř,“ říká paní Dagmar.
Následovala chemoterapie, která zafungovala dobře, ale kvůli tomu, aby se nemoc nevrátila, začali lékaři hledat dárce nebo dárkyni kostní dřeně. „Volali, že moji dřeň potřebují, takže jsem se asi zaregistrovala v pravý okamžik. Měla jsem radost, že to můžu udělat, a neváhala jsem ani chvíli,“ popisuje dárkyně dřeně Radka Neprašová.
Dagmar Křižanová prý po chemoterapii měla největší strach z toho, že by se nemoc mohla vrátit, proto byla moc ráda, že se brzy našla dárkyně. „Byla to úžasná zpráva, 20. května 2009 jsem se znovu narodila, mohla jsem se vrátit domů, mohli jsme jako rodina zase fungovat a být spolu, bez nich byl život smutný,“ vzpomíná paní Dagmar, která během půl roku zase nabrala sílu.
Madlenka spustila lavinu dárců. Svíčková přišla po odběru dřeně k chuti |
Nemoc však podle jejích slov člověka změní. „Začala jsem víc vnímat přírodu, začala jsem mít radost z úplných maličkostí, které mi dřív nepřišly vůbec důležité, zkrátka začala jsem si vážit každé chvilky, každého dne,“ říká paní Dagmar, která zajišťuje administrativu v rodinné stavební firmě, kterou manžel vede.
Dárkyně Radka Neprašová vzpomíná, že když darovala kostní dřeň, byla čerstvě vdaná a bezdětná. Děti s manželem plánovali, takže je potěšilo, že těsně po odběru kostní dřeně tehdy osmadvacetiletá žena otěhotněla.
Když jí před několika měsíci zavolali z registru, že paní, které darovala kostní dřeň, je zdravá a že i po sedmnácti letech je v pořádku, zalil ji prý obrovský příval štěstí. „To se nedá popsat, bylo to něco tak krásného, opravdu mě to dojalo,“ vypráví matka tří dětí.
Vše je nastavené tak, že dárce ani nemocný o sobě navzájem nic nevědí. Když se zástupci registru obou žen před několika měsíci zeptali, zda se chtějí setkat na pódiu v Obecním domě, obě kývly. Nakonec se v Praze poznali i členové obou rodin. „Neměli jsme tolik času, abychom mohli všechno probrat, ale vyměnili jsme si telefony a byla bych ráda, kdybychom se ještě potkali,“ říká Dagmar Křižanová.
