Lucie Kolářová má jiřičky ráda a říká, že kdyby měla na okně jedno dvě hnízda, radovala by se z jejich přítomnosti. Na třípatrové dvouvchodové bytovce, ve které žije, je ale kolem šedesáti hnízd a život s ptáky je prý nesnesitelný.
„Všechny sousední bytovky jsou totiž zabezpečené proti zahnizďování jiřiček, nedávno prošly rekonstrukcí a během pěti let se postupně ptáci stěhují k nám. To znamená do tří obecních bytovek, které zabezpečení proti zahnizďování nemají,“ popsala Lucie Kolářová.
Jak ale uvedl vedoucí Záchranné stanice živočichů Plzeň Karel Makoň, k zabezpečení proti zahnizďování je potřeba souhlasu odboru životního prostředí městského úřadu v Nýřanech.
Vedoucí odboru Petr Hauer přitom sdělil, že žádné takové povolení pro bytovky v Líních nevydávali.
Makoň popsal, že jako zabezpečení proti zahnizďování slouží hladké plochy v místech, kde by mohla vzniknout hnízda. Jiřičky na lepení příbytků potřebují povrch co nejdrsnější.
Podle Makoňovy zkušenosti by odbory životního prostředí měly postupovat tak, že v místech výskytu kolonií chráněných jiřiček by měly hladké plochy povolovat jen na částech domů.
Na zbylých místech, třeba u společných prostor, kde to obyvatelům tolik nevadí, by měli stavbu hnízd umožnit. Zabránilo by se tak tomu, co se stalo v Líních, tedy že se jiřičky zkoncentrovaly na jednom místě.
„A dělají nám ze života peklo,“ říká Lucie Kolářová. „Když pod hnízdy otevřu ventilačku, za dva dny mám v bytě milimetrovou vrstvu prachu, hlíny, slámy, občas po bytě létá jiřička,“ líčí. Pověsit si před dům prádlo je kvůli létajícímu trusu vyloučené.
Budíček v půl páté
Kvůli jiřičkám nemůže obyvatelka domu spát. „Kolem půl páté začnou křičet, vzbudí mě a už neusnu. Okna zavřít úplně taky nemůžu, protože by v bytě bylo hrozné vedro,“ vysvětlila Kolářová.
„S tím, že jezdím na schůzky s pokáleným autem už jsem se smířila, protože vůz nestačím mýt,“ popsala.
Zavzpomínala i na to, že paní ze sousedních zabezpečených bytovek vylepovala v domě plakátky, že obyvatelé nemají hnízda shazovat. „Ale jí se to mluví, ona tam jiřičky nemá,“ posteskla si.
Makoň odhadl, že jiřičky ze zabezpečených domů se zřejmě stáhly na jediné místo v okolí, kde mohou zahnízdit.
Ukázkou dobré praxe je podle Makoně archiv v Plasích na Plzeňsku, kde hnízda jiřičky lepily kolem celého domu. „Nakonec jsme udělali kompromis, devadesát metrů jsme zabezpečili proti hnízdění, třicet metrů na zadní stěně jsme ponechali k dispozici ptákům. Dopadlo to tak, že jiřičky jsou na třiceti metrech a úplně jim to stačí,“ popsal Makoň.
Sám o jiřičkách říká, že nosí štěstí a kdo je nechá na domě hnízdit, bude zdravý a bude mít také zdravé děti. „Každý sedlák věděl, že jiřičky je třeba si hýčkat,“ doplnil Karel Makoň.
Někde jiřičkám pomáhají, jinde jim hnízda strhávají
Najdou se ale i tací, kteří se ptákům snaží pomoci. Pavla Kohutová bydlí v Plzni ve vnitrobloku ve Sladkovského ulici. Když letos po dubnovém návratu jiřiček z Afriky viděla, jak její sousedé rozestavěná hnízda shazují, poprosila je, aby dali jiřičkám šanci a neudělali z nich zvířecí bezdomovce. A povedlo se jí to - viz box.
Dopis sousedům„Dovolte, prosím, jiřičkám zahnízdit a vyvést mladé v našem dvoře. Koncem dubna se zase vrátily z tropické Afriky, kde přezimovaly. Nástrahy dlouhé cesty přežila ale jen třetina z drobných ptáků, kteří se na cestu vydali. Jsou to samečci, kteří se na našem dvoře vylíhli v loňském roce a přivedli svoje partnerky do místa svého rodiště,“ napsala Pavla Kohutová sousedům v plzeňské Sladkovského ulici. Připomněla jim, co z jejich přítomnosti ve vnitrobloku budou mít. „Kromě toho, že jiřičky vyčistí okolí od otravných much, budeme mít i dobrý pocit, že jsme jim jejich nelehký život trochu usnadnili. Komu se poštěstí vidět tak zblízka, za vlastním oknem, živou přírodu? Ne nadarmo byly jiřičky pro naše předky symbolem štěstí,“ napsala. A stalo se přesně to, o co lidi prosila. „Zareagovali okamžitě, skvěle a najednou u nás hnízda začala růst. Je tam odhadem dvanáct hnízd,“ svěřila se žena, která prý chtěla za lidmi přijít s pozitivním poselstvím. „Jinak by se mohli zatvrdit a k ničemu by to nebylo,“ líčí Pavla Kohutová. |
„V Plzni-Doubravce ve Smrkové ulici si paní koupila betonové hnízdo a umístila ho na nově opravenou fasádu, protože tam jiřičky vždycky v historii byly. A v hnízdě už má mladé,“ popsal další případ Makoň.
Když ale jím zmíněná žena rozdala do schránek letáčky, aby i její sousedé jiřičkám pomohli, roztrhali je a naházeli jí je do schránky.
Podobně nepřátelští byli obyvatelé nových bytovek ve Vltavínové a dalších nových ulicích v Černicích kousek od nákupního centra Olympia. Na místě bylo totiž dříve zemědělské družstvo, kde jiřičky léta hnízdily.
Když vyrostly nové domy, ptáci se tam chtěli znovu uhnízdit, ale většina lidí jejich příbytky shazuje.
Někdo jim ale chtěl pomoci. Na nouzové požární schodiště v Olympii dal umělá hnízda a jiřičky se tam přestěhovaly. Když potom obchodní centrum rozšiřovalo v těchto místech prostory, chtěli od ochránců, aby jim hnízda pomohli odstranit.
„Sdělili jsme, že je odstraníme, ale nabídneme jiřičkám nová hnízda vedle. Kývli na to, a už je tam šest betonových hnízd plných ptáčků. Pod tím je plech, aby trus nepadal na parapety,“ popsal Karel Makoň.
