Jako hráč na přirozený lesní roh vystupuje například s orchestrem Musica Florea, Czech Ensemble Baroque, německým Bremer Barockorchester či Orkiestra Historyczna z Polska. V poslední době začal spolupracovat s Helsinki Baroque Orchestra, Wroclaw Baroque Orchestra či Ensemble Inegal. Kromě toho se věnuje skladbě a hudební režii.
Jak jste dospěl k tomu, že jeden večer odehrajete představení jako první hornista v opeře a druhý den jako saxofonista doprovázíte jazzovou hvězdu?
Člověk dokáže mnohem víc, než si umí představit. V hudbě je to tak, že na prvním místě je téměř nesnesitelná touha po vyjádření určitých myšlenek, prožitků či nálad. Pokud k tomu přistoupíte správně, tak vám nevadí na sobě tvrdě pracovat, i když se výsledky dostavují pomalu.
Kdy jste poznal, že vám nebude stačit pouze jeden hudební nástroj?
Klasické hudbě se věnuji od osmi let. K saxofonu jsem si přičichl na plzeňské konzervatoři, kde jsem studoval hru na lesní roh. Tenkrát jsme s kamarády zakládali kapelu Taras Band a dohodli jsme se, že lesní roh by nebyl nejvhodnější pro typ hudby, který jsme chtěli dělat. Takže jsem si od spolužáka koupil tenorsaxofon a začal jsem s prvními pokusy o jeho ovládnutí. Shodou náhod a různých okolností jsem se později dostal k projektům, jako je třeba Pigeon Saxophon Quartet. Na první pohled se zdá, že je to jako žít v několika různých světech. Já si ale myslím, že muzika je vlastně jedna velká skupina, kde fungují určité logické principy a zákonitosti, které se vzájemně propojují napříč žánry.
Jak je těžké na vrcholné úrovni kombinovat hru na lesní roh a na saxofon? Přece jen jsou to dost odlišné nástroje.
Samozřejmě trvalo docela dlouho, než si hlavně nátiskové svaly zvykly na to střídání. Člověk se musí naučit dobře plánovat, jak si rozvrhnout čas, aby rovnoměrně cvičil na jednotlivé nástroje a na každý projekt byl co nejlépe připravený. Základní principy jsou naštěstí u dechových nástrojů stejné.
Kromě práce v opeře, hraní na saxofon, basklarinet a další dechové nástroje jste se před lety začal věnovat hře na přirozený lesní roh.
Byla to do značné míry shoda náhod. Už dávno jsem toužil poznat přirozený lesní roh trochu zblízka, protože mne zajímala jeho historie. A to už proto, že velká část repertoáru, který se hraje v orchestrech, byla psána právě pro přirozený lesní roh. A před pěti lety jsem měl konečně možnost si nástroj pořídit. Podařilo se mi sehnat lesní roh z druhé poloviny 19. století.
Také skládáte. Kde se s vaší hudbou mohou posluchači setkat?
Skládání je možná silné slovo. Ale nejvíc asi na koncertech kapely Zoidberg Quintet, kterou s kamarády děláme od roku 2011. Zabýváme se pouze autorskou tvorbou, do které přispíváme všichni z kapely. Jsme instrumentální kvinteto, kde se objevuje dvanáct hudebních nástrojů. Letos na jaře jsme vydali naše debutové album Doktor John Zoidberg na scénu! Co se týče artificiální hudby, tedy té klasičtější, první pokus jsem učinil letos na jaře. Napsal jsem duet pro dva hráče a čtyři nástroje. Skladbu chceme o Vánocích natočit, pak by se měla objevit na internetu.
Preferujete nějaký styl?
Určitě nemám žádný styl, který bych chtěl vynést nad jiný, protože každý má v sobě něco, co mne hrozně baví. Čím dál tím víc zjišťuji, že zdánlivě vzdálené styly, jako třeba baroko a jazz, mají mnoho společného.
Jaké máte hudební plány do budoucna?
Já nejsem moc plánovač. Chtěl bych se toho ale samozřejmě stále víc a víc naučit na nástroje, na které hraji. Vzhledem k tomu, kolik jsem si jich nabral, budu mít co dělat až do konce života.
Zbývá vám při všech aktivitách nějaký volný čas?
Vzhledem k tomu, jak nepravidelnou pracovní dobu mám, jsem to nějak přestal řešit. Vlastně si ani nepamatuji, kdy bych měl naposledy volný víkend. A když už mám volný čas, tak ve finále stejně cvičím.
Koncertujete po celé Evropě. Jak byste zhodnotil hudební život v Plzni?
To je těžká otázka. Je tady skvělé umělecké podhoubí, spousta výborných muzikantů. Při pravidelných jam session v Andělu se například schází mnoho nadějných mladých jazzmanů. Takže co se týče tohoto, je na tom Plzeň dobře. Trochu horší to je s příležitostmi, kde hrát, chybí zde lepší zázemí. Není tady solidní koncertní sál na úrovni, kterou by si Plzeň zasloužila. A to i přesto, že zde máme fantastickou Plzeňskou filharmonii. V tomto směru jsme trošku zaspali dobu.
