„Vojenští historici potvrdili, že šlo o válečného hrdinu. Podrobnosti o tom, kde byl vězněn ani na jakých operacích při osvobozování vlasti se podílel, ale zatím nevíme. Po detailech jeho anabáze pátráme,“ řekl Markus Pape, německý novinář, který už nějakou dobu působí v Česku a věnuje se především problematice rasismu a diskriminace.
Právě on na dosud neznámý příběh romského vojáka nedávno upozornil.
Imrich Horváth pocházel z malé vesnice na Slovensku, kde pracoval jako kovář.
„Po březnu roku 1939 byla obec, kde žil, obsazena maďarskou armádou. Musel do ní narukovat a jít bojovat na východní frontu, kde přešel k Rudé armádě a v roce 1943 se stal příslušníkem zahraničních jednotek československé armády,“ přibližuje Pape.
Během bojů v dukelském průsmyku byl Horváth zraněn a zajat. Nacisté jej deportovali do vězení v Německu.
Horváth také pomáhal osvobodit koncentrační tábor
„Zatím přesně nevíme kam. Jisté ale je, že tábor osvobodili Američané. On se nabídl jako voják. Nevíme přesně, kde působil, ale nejspíše se stal členem strážních oddílů, které měly pohlídat, aby americká armáda nebyla na československém území ohrožena. To byl případ většiny Čechoslováků, kteří bojovali společně s Američany,“ konstatuje Pape.
Podle něj se Horváth zúčastnil také osvobozování nejméně jednoho koncentračního tábora.
„Po válce zůstal v Plzni, kde působil jako elektrosvářeč ve Škodovce. Ve druhé polovině sedmdesátých let vážně onemocněl a zemřel v léčebně nedaleko Plzně. Byl zcela zapomenut. V současné době vojenští historici z Bratislavy i Prahy pátrají po tom, jaké zásluhy při osvobozování měl. Je ale složité najít nějaké dobové dokumenty,“ říká Pape.
Právě v roce, kdy Imrich Horváth zemřel, se s ním poprvé setkala jeho neteř Růžena Ďorďová. Tehdy jí bylo deset let.
„Moje maminka, jeho sestra, nám vždycky říkala, že její bratr zahynul ve válce. Pak se ale dozvěděla, že přežil, a začala po něm pátrat. Nakonec se s ním potkala v roce 1977. Bylo to velmi dojemné setkání. Bylo to něco nádherného. Vyprávěl mámě své zážitky,“ svěřila se Ďorďová.
V její rodině se prý vždy vědělo, že strýc bojoval proti nacistům, teprve po setkání s ním se ale dozvěděla více.
„Byla jsem tenkrát ještě malá, bohužel už si detaily nepamatuji. Každopádně mám jeho medaile, které po jeho smrti dostala moje maminka. Ta už také zemřela. Pak je měl nejstarší ze sedmi bratrů. Přišla jsem za ním, jestli by mi je nepůjčil. A on mi je se slzami v očích věnoval,“ sděluje.
Pamatuje si většinou jen útržky ze strýcova vyprávění. „Vím, že nám říkal, že osvobozoval koncentrační tábory, byl parašutista a také utrpěl zranění nohy. Na Dukle bojoval společně s budoucím prezidentem Svobodou, který mu dal osobně vyznamenání. A také vím, že ať byl kdekoliv, vždycky se chtěl vrátit do Československa. Na strýce jsme každopádně v rodině všichni moc hrdí. Mrzí mě ale, že se na takové lidi v současnosti zapomíná,“ dodává Růžena Ďorďová.
Spolu s Markusem Papem zachránila hrob Imricha Horvátha na plzeňském ústředním hřbitově, který měl být zrušen. „Jsme rádi, že ředitel hřbitova nám vyšel vstříc. Momentálně se snažíme sehnat peníze na nový náhrobek,“ dodává Pape.
