Jak se za totalitního režimu rozjížděla kapela, která hrála americkou muziku?
Kapelu sestavil v roce 1978 Bohouš Chaloupek. Byli jsme jako pletenec ze čtyř pramenů vlasů. Proto název Cop. Čtyři lidi, každý z jiné kapely. V roce 1979 jsme vyhráli krajskou část Porty. Postoupili jsme do celostátního kola v Olomouci, kde jsme dostali cenu za objev Porty. Následující dva ročníky jsme dokonce celorepublikově vyhráli. To nám samozřejmě pomohlo. Dlouho jsme ale neměli zřizovatele. Tenkrát, když člověk neměl přehrávky, tak nemohl vystupovat veřejně.
To si asi dnešní mladí lidé neumí představit. Co to znamenalo?
V přehrávkových komisích, které dvakrát do roka schvalovaly, kdo tady bude hrát a kdo ne, byli opravdu kovaní prokomunisté. U přehrávek nešlo ani o muziku nebo znalost hudební teorie, ale jestli je člověk spolehlivý v politickém smýšlení. Umíte si představit, jak asi na politické otázky odpovídali rockeři. Na toto téma kolují mezi muzikanty neuvěřitelné historky.
Plzeň byla v otázkách schvalování umění hodně ortodoxní...
Jeden vysoký komunistický pohlavár jednou prohlásil, že Západočeský kraj je les antén otočených na západ. A podle toho jsme byli posuzováni. Byla tady veliká cenzura. Na druhou stranu to opravdu bylo tak, že jsme na západ nakukovali. Chytali jsme německé kanály a mohli se podívat, co se za oponou děje v hudební sféře. Byla to hrozná doba. Jediný způsob, jak se člověk mohl dostat k deskám, byly tajné burzy. Občas také nějaký odvážný kamioňák přivezl nějakou nahrávku a výjimečně i hudební nástroj.
Prozradil jste, že kapele v tomto směru téměř osudově pomohly ženy.
Zřizovatelé si nás ze začátku přehazovali jako horký brambor. Vystřídali jsme asi čtyři, ale když k nim přišla StB a řekla, že si nepřeje, abychom hráli, tak od nás hned dali ruce pryč. Až se objevila jedna velice silná ženská Michaela Jirásková. Byla z Centra na Doubravce. Byla neuvěřitelně statečná a ustála všechny ataky. Právě v této době jsme dvakrát vyhráli celostátní Portu. Podruhé nám osudově pomohla Hana Rojtová opět z Centra na Doubravce. Bylo to v roce 1986, kdy jsem kapelu dával dohromady poté, co v roce 1983 většina z členů emigrovala. To byl samozřejmě pro komunisty obrovský punc nespolehlivosti. Hanka se ničeho nebála a dokázala nás prosadit.
Jak to tenkrát bylo s emigrací většiny kapely?
Až do roku 1983 jsme byli na tu dobu velice úspěšná kapela. Pak už to ale kluci nemohli vydržet a utekli do Ameriky. Zůstal jsem já a ještě dva. V té době jsem hodně koketoval s big beatem, tak jsem hudebně přesedlal a do roku 1986 jsem jezdil po tancovačkách. V roce 1986 se nám i díky zmíněné Hance Rojtové povedl veliký comeback, kdy jsme jeli na Portu a hned ji zase vyhráli. Pak už to jelo.
Nelitoval jste někdy, že jste také neodešel na Západ?
Kluci, kteří tenkrát odešli, dnes mají pochopitelně úplně jiný život. Já jsem ale měl hodně silný vztah k rodné hroudě, k rodině a také holku, se kterou jsem to tehdy myslel asi velice vážně.
Konec totalitního režimu musel pro muzikanty znamenat něco úžasného?
Myslím si, že lidi, kteří se zabývají kumštem, tu svobodu poznali jako první. Ta svoboda byla úžasná. Najednou mohl každý hrát, kde chtěl. My jsme po revoluci hráli asi tři roky jenom venku. V Čechách jsme vůbec nebyli. Projeli jsme Anglii, Německo, Rakousko, Švýcarsko. Natočili tři nebo čtyři CD. Když jsme v roce 1993 slavili patnáct let kapely, tak jsme v Praze vyprodali Lucernu. Začali jsme jezdit po prestižních festivalech a jezdíme dodnes. Další mezník byl v roce 2001 - zisk ceny Anděl.
Co vám dala zahraniční angažmá?
Naučilo nás to pokoře. Když jsme byli poprvé v Anglii, měli jsme anglického manažera. Vyhlídl si nás na festivalu v Čechách v roce 1990. Vzal nás k obchoďáku v Manchesteru a nechal nás hrát na ulici. My jsme koukali a říkali jsme si, co to po nás chce? To máme žebrat? Byla v tom taková nějaká falešná důstojnost a rádoby hrdost. Za čtyři hodiny pro nás přišel, podíval se, co jsme vydělali, a říká: „Dobrý, ne?“ Musel nám zkrátka trochu srazit hřebínek. Byli jsme na prestižních festivalech, a tam ty největší hvězdy po koncertě u pultíku prodávaly svoje desky. To pro nás bylo něco nepředstavitelného. Ale je to něco, bez čeho se v této branži nedá být, pokud chcete uspět.
Máte ještě nějaké sny, s kým si zahrát, koho potkat?
Já jsem tyto ambice nikdy neměl. Vím, kde jsou moje meze nebo co můžu nabídnout. Jedu si takzvaně po svém prkně. Dělám muziku, kterou jsem složil i otextoval, a to mi tak nějak stačí. Nemám ambice k nějakým konfrontacím. Stačí mi, že můžu svobodně dělat to, co chci.
Je těžké udržet kapelu 40 let?
Určitě to nebylo jednoduché. Několikrát se změnilo obsazení a dnes jsem tam jediný zakládající člen. V otázkách organizace v kapele nemůže fungovat demokracie. Je potřeba pevná ruka. V tvorbě samozřejmě naopak. Od roku 2008 naštěstí máme manažera. Do té doby jsem ale všechno zařizoval sám.
Na co se mohou fanoušci těšit v rámci oslav čtyřicátin kapely?
Ve znamení čtyřicátin budou už naše pravidelná letní vystoupení. Na podzim začneme jezdit koncerty, které budou s projekcí. Na začátku listopadu pak bude velký koncert v pražské Lucerně. Nechceme ho dělat sami, tak jej uspořádáme s kapelou Nezmaři, která letos také slaví čtyřicátiny. Jsou to naši kamarádi, společně jsme kdysi jezdili na Porty i měli společné koncerty. Z těch doprovodných akcí bych rád zmínil vydání zpěvníku, který slibujeme už 40 let a teď se to konečně podaří. Pracuje se také na knize o Copu.
