Osud spojil Marcelu Radlingerovou s Opálkou úplně náhodou. Jednou odbočila z hlavní silnice vedoucí z Janovic nad Úhlavou na Nýrsko do malé stejnojmenné vesničky a když hrad, o níž dříve neměla ani ponětí, spatřila, okamžitě se rozhodla pro její záchranu.
Následně zjistila, že součástí rozsáhlého areálu je také kaple sv. Anny, což pro ni bylo jakýmsi znamením. „Moje babička byla Anna, všechno mě naučila,“ vysvětluje designérka. Areál koupila od tehdejšího majitele za necelé 4 miliony korun a zaplatila také dluhy, které měl. A tím vše začalo.
 |
Přiznala, že na koupi desetihektarového areálu se čtrnácti památkově chráněnými a dvěma nechráněnými objekty padly její veškeré úspory. Musela proto začít přemýšlet, kde potřebné finance na opravy sežene. V úvahu připadaly dotace z různých institucí. S žádostí o první však neuspěla.
Podnikatelku a matku dvou synů to však na kolena nesrazilo a v boji o záchranu Opálky usilovně pokračovala. Peníze z prvních dotací využila na to nejdůležitější, na zastřešení objektů. Už neprší například do kovárny, kaplička má kromě střechy i novou fasádu, seník dostal nový přístavek, opravená je kovárna a pivovarské sklepy.
„Letos se podařilo dokončit střechu na hradě, příští rok chceme začít s jeho fasádou a okny,“ plánuje žena, která se za hradní paní nepovažuje. Říká o sobě, že je jen jeho další kastelánkou. „Nechci vlastnit majetek, ale tohle všechno je cenné pro další generace a chci to pro ně zachovat. Chtěla bych, aby sem návštěvníci jezdili a poznali, jak to tu dříve vypadalo. Dávám peníze do něčeho, co mi nikdy nepřinese zisk. Řada lidí to nechápe,“ přiznává žena z Plzně, jíž čeká záchrana polorozpadlého lihovaru, kravína, stájí, mléčnice, obytné vily či zbytků opevnění hradu a příkopů.
Aktuálně je na příští rok v plánu I. etapa oprav hrázděné stavby a dokončení III. etapy střechy nad stájemi. „Přála bych si, abych za mého života dokázala objekty dostat do takového stavu, aby nespadly.“
Kvůli Opálce začala studovat archeologii
Na Opálce tráví téměř každý víkend, pomáhá jí její starší syn i řada dobrovolníků, například hasičky z Opálky. Nejenže přiloží ruku k dílu, ale pomáhají i s pořádáním kulturních akcí. I díky nim se daří získávat peníze na další rekonstrukce.
Tou poslední akcí byly tři dny před Štědrým dnem Vánoce na Opálce, kde kromě výstavy vánočních stromů a trhů byl také vánoční koncert. Na novém kolbišti v létě svádějí boj šermíři v rámci Středověkých slavností, které do Opálky přilákají kolem tří tisíc návštěvníků a příští rok se uskuteční 28. června.
Na Opálce se uskutečnily také různé výstavy, koncerty i několik svateb. Před dvěma roky si Opálku vybral i filmový štáb, který zde natáčel téměř závěrečnou scénu filmu Bratři o bratrech Mašínech. Odehrál se tam i charitativní koncert, za vybraných 123 tisíc korun nakoupila Marcela Radlingerová potřeby pro seniory ve Fakultní nemocnici v Plzni.
Kvůli Opálce se Marcela Radlingerová stala také studentkou, na Západočeské univerzitě v Plzni studuje archeologii. „Když jsem si Opálku koupila, vybagrovali jsme kus zeminy. Přijeli památkáři a hrozně mi vynadali, že se tam teď válejí střepy ze 14. století, že jsem poničila opevnění a že to zkrátka takhle dělat nemůžu. Tenkrát jsem je nechápala a žádné drama v tom neviděla. Po roce studia jsem ale zjistila, že měli pravdu a že jsem opravdu mohla napáchat velké škody,“ vzpomíná na setkání s památkáři a následné rozhodnutí, proč se v dospělém věku vrátit znovu ke studiím.
Rozjetý vlak zastavila na čas vážná nemoc
K získání titulu jí zbývají dodělat ještě dvě státnice. Už je mohla mít dávno za sebou, kdyby jí do života nevstoupila nemoc. Přiblížila se plouživě a nenápadně. Začalo to neuvěřitelnou únavou, záněty zubů a močového měchýře. Nakonec ji lékaři oznámili, že jí selhávají ledviny.
Po vysokých dávkách kortikoidů následovala chemoterapie, kterou snášela velice špatně. „Hned po první dávce mi bylo tak zle, že jsem upadla do bezvědomí, spadla na vanu a zlámala si tři obratle. Po další dávce jsem dostávala křeče do celého těla, únava byla nepřemožitelná, z nohou se mi staly konve. Po páté dávce lékaři rozhodli, že ji ukončí,“ vzpomíná na těžké období.
Plánem byla transplantace, kterou chtěli lékaři stihnout, než by přešla na dialýzu. To se však nepovedlo a třikrát v týdnu musela jezdit na několikahodinovou hemodialýzu do nemocnice. Terapie s sebou přinesla další problémy – nemohla spát, kvůli vysokým hodnotám fosforu ji začalo svědět celé tělo, nemohla dýchat, měla záchvaty kašle, přestala úplně čůrat.
„Přemýšlela jsem tehdy o tom, jestli takhle vydržím a jestli vůbec chci s tímhle žít,“ uvažovala. Vysvobození přišlo o pár měsíců později, v červenci, kdy se pro ti našel vhodný dárce a postoupila transplantaci ledviny. „Je to zázrak. I když všechno není ještě úplně ideální, je to velká úleva. Raduji se z každého dne, kdy mám šanci tady být bez únavy, bolesti a strachu,“ popsala padesátiletá žena, kterou osud nezkoušel poprvé.
Ve 26 letech měla těžkou autonehodu. Jela ve svém pruhu, když do ní čelně ve vysoké rychlosti narazil cizinec, který předjížděl kamion na plné čáře. Tenkrát jí lékaři v plzeňské fakultní nemocnici řekli, že se na nohy už nikdy nepostaví, nebo že ji čeká amputace končetiny. Nakonec vše dopadlo dobře. Díky lékařům a své povaze a odhodlání nevzdat se, začala na sobě makat, odhodila hole, lékaři zraněnou nohu prodloužili a vše se vrátilo do normálu.
Stejné je to s Opálkou. Boj o její záchranu nevzdává. Stejně jako záchranu nejstaršího domu v Nepomuku na Plzeňsku, který koupila ve stejném roce jako Opálku.
