Stejně jako řada jeho kolegů je i Michal Janďura bývalým závodníkem ve sjezdovém lyžování. Jeho otec byl navíc dlouholetým dobrovolným členem Horské služby, a když se v devadesátých letech generačně její tým obměňoval, přihlásil se i Michal Janďura. V roce 2008 se stal náčelníkem Horské služby Šumava.
Aby se stal profesionálním záchranářem, musel projít nezbytným "kolečkem" testů. Po fyzických testech v běhu na 12 kilometrů a skialpinismu Janďura absolvoval základní školu Horské služby a stal se dobrovolným členem.
"Dostat se mezi profesionální členy horské služby není nic jednoduchého. Na jedno volné místo připadá klidně i patnáct zájemců. Pozice se uvolní zpravidla až odchodem do důchodu nebo když někdo předčasně zemře," říká Janďura.
Horská služba na Šumavě během zimní sezony ošetří většinou mezi 600 a 800 úrazy, v létě to bývá kolem pěti set.
"V počtu úrazů během léta jsme na tom nejhůř, v porovnání s ostatními českými horami," konstatuje Janďura a dodává, že to souvisí s tím, že na Šumavu, kvůli jejímu mírnému profilu, přijíždí velké množství cyklistů.
I když by se řadě výjezdů horské služby dalo předejít, Janďura nepociťuje vůči těmto lidem negativní pocity.
"Nelze jim to vyčítat. Není to tak že by to udělali schválně, může za to neznalost. Obrovskou chybou je, že lidé otálejí s přivoláním pomoci, protože si myslí, že situaci vyřeší sami. Večerní nebo noční zásahy jsou přitom mnohem složitější," říká Janďura a dodává, že se stává, že lidé druhý den sami přijdou a sami uznají, že opravdu udělali chybu.
Například v roce 2007 řešila Horská služba na Šumavě často případy ztracených turistů, a to běžkařů i pěších. V zimě totiž udeřil orkán Kyrill, který lesy změnil k nepoznání. A lidé nedbali zákazu vstupu do lesa.
