Když architekt projektoval před šesti lety plzeňský atletický stadion klubu AK Škoda Plzeň, navrhl tréninkový sektor pro vrhače na délku hodů, kterých v Plzni nikdy nikdo nedosáhl. Zkrátka tak, aby byla velká rezerva.
Dvojčatům Forejtovým, která patří mezi největší hvězdy plzeňské vrhačské líhně, je přesto krátký. Kvůli tomu, aby jejich disky nelétaly až na střechu nedalekého běžeckého tunelu, tu museli vybudovat plot.
Naštěstí sedmnáctiletí bratři přejdou od ledna do juniorské kategorie, a budou tedy házet o čtvrt kilogramu těžším diskem. Sektor tedy bude zase nějakou dobu stačit.
Michal a o dvě minuty mladší Jakub Forejtovi jsou opravdovou sportovní raritou. V českém sportu totiž není známý případ, kdy by dvojčata provozovala stejný sport a na mistrovství republiky by pravidelně obsazovala první dvě místa.
Dvojvaječná dvojčata, která jsou na první pohled k nerozeznání, si přejí strávit dva až tři týdny na Kanárských ostrovech. Při trénincích by sportovci mohli odložit svých pět vrstev, v kterých jsou v zimních mrazech šestkrát týdně v plzeňském stánku atletiky k vidění.
A zdá se, že jejich sen by se mohl splnit. Když MF DNES oslovila Františka Ptáčníka, trenéra vrcholového střediska USK Praha, slíbil, že už bratrům tento dárek začíná zařizovat.
Michal s Jakubem mají diskařskou kariéru ještě před sebou
„Víme o jejich potenciálu, oni o něm také vědí, stejně jako jejich trenérka Lucie Plašilová,“ uvedl Ptáčník. Podle něj mají oba bratři obrovské předpoklady. Kromě talentu je jejich předností třeba fyzická zdatnost. „U disku navíc záleží na pákách a oni mají dlouhé ruce a dlouhé nohy. Navíc to mají srovnané v hlavě, jsou to bojovníci. Tipuji, že to dotáhnou hodně daleko,“ uvedl Ptáčník.
Trenérka Plašilová, účastnice olympijských her v Aténách v hodu kladivem, se svěřila, že Michal a Jakub jsou v mužské kategorii největší talenti, které v životě trénovala. Připomněla, že mají celou hlavní diskařskou kariéru ještě před sebou.
„V tomto sportu se totiž dozrává až po pětadvacítce. Nestává se, že by dvacetiletý kluk startoval na olympiádě,“ poznamenala. Jeden z nejslavnějších československých diskařů Ludvík Daněk získal první medaili na olympiádě v Tokiu v roce 1964, to mu bylo 27 let. Na zlatou dosáhl v pětatřiceti v Mnichově. Další hvězda československého disku Imrich Bugár získal stříbro na olympiádě v Moskvě v roce 1980. Bylo mu 25 let. Poslední zlato si z mistrovství České republiky odvezl ještě v roce 1995, tedy ve čtyřiceti letech.
Vyrůstají tedy v Plzni budoucí Bugárové či Daňkové? „Doufám, že ano. Výhodou je, že v sobě mají obrovskou dravost a ctižádost, to je jejich hnací motor. Mají hlavu nasměrovanou pouze na sport, ostatní záliby jsou tak pět procent,“ popsala trenérka Plašilová.
Jsme sice sportovní rivalové, ale navzájem si přejeme úspěch
Na výsledcích je to vidět. Na mistrovství republiky žáků v roce 2015 byl Michal první, jeho disk totiž doletěl do vzdálenosti 55,2 metru, Jakub byl druhý s výkonem 48,74 metru, o rok později na mistrovství republiky dorostu následovalo stejné pořadí Michal 56,39, Jakub 50,50.
Letos se vše opakovalo ve stejném stylu – Michal 58,21, Jakub 56,72. Michal se svěřil, že je nejvíce pyšný na výkon 60,45 metrů, což je jeho osobní rekord dosažený na závodech družstev. Jakub si zase hodně cení letošního šestého místa na mistrovství světa dorostu v Nairobi v Keni.
S atletikou dvojčata začala ve čtrnácti, když je pozval na trénink kamarád. Tehdy prý říkal, že s jejich urostlými a vysokými postavami by mohli bodovat v nějaké z vrhačských disciplín. Byl to dobrý odhad. Nakonec zvítězil disk, což je technicky velmi složitá disciplína a podle trenérky trvá léta, než se technika vypiluje.
„V atletice je dobré začít v osmi, devíti letech, my jsme ale byli připraveni z jiných sportů. Dělali jsme totiž fotbal, házenou, florbal. Kdyby někdo nedělal žádný sport a chtěl by ve čtrnácti začít s diskem, měl by velké problémy, protože je na to potřeba velká fyzická síla,“ vylíčil Jakub.
Podle něj není problémem, že hlavní sportovní rivalové jsou nejbližší příbuzní. „Spousta lidí svého hlavního rivala nesnese ani pár hodin, my jsme zvyklí být spolu každý den, jsme vychovávaní k tomu, abychom si přáli navzájem úspěch,“ vysvětlil Michal.
Výhodou je podle něj hlavně trénování ve dvou, kdy se navzájem hodně hecují. „Člověk se pak snaží hodit víc, když posilujeme, snažíme se zvednout víc, zkrátka je to spíš výhoda, když máte za sparing partnera bráchu,“ popsal Michal.
