Socha hovoří sama, pokud ne, je zbytečné o ní hovořit. To je motto Evy Roučky, která žije a tvoří střídavě v Toulouse a v Břasích na Rokycansku.
Dobrodružná část jejího života začala v Plzni 21. srpna 1968. V den, kdy Čechy přijela „osvobozovat“ vojska Varšavské smlouvy. Její rodina se tehdy zrovna stěhovala. „Stěhováci měli přijet v šest ráno, pochopitelně nepřijeli. Místo nich se u nábytku složeného na ulici objevil tank. Vojáci si zřejmě mysleli, že je to barikáda, ale nerozjeli ji, pěkně objeli,“ vypravuje Eva Roučka.
Po absolvování gymnázia se snažila dostat do Prahy na UMPRUM. Přijímací zkoušky zkusila sedmkrát. Mezitím se vyučila aranžérkou, písmomalířkou, studovala i grafiku.
Nakonec ji ze země nevyhnal samotný režim, ale lidé, kteří mu podlehli. „Rozhodla jsem se dělat, že kádrování neexistuje a napsala jsem naivní dopis na ministerstvo kultury. Proč jsem vždy na talentovkách první a pak mě nevezmou? Nestala se někde chyba? A světe div se, oni mě vzali! Dodnes nevím, zda to bylo tím dopisem,“ přemítá nahlas žena.
Záhy však přišlo rozčarování. Ve škole a ani v zemi se necítila dobře. „Normalizace lidi zkazila. To, jak se k sobě chovali, jak si záviděli a jak na sebe donášeli i mladí lidé na umělecké škole, mi nedovolovalo dýchat. Nemohla jsem se už déle koukat na to, jak se lidské duše v naší zemi kazí,“ vysvětluje, proč se rozhodla odejít. „Měla jsem pocit, že onemocním, zhubla jsem a také dost pila...“
V Paříži dva týdny spala na střeše deníku Fiagro
Přípravy jí zabraly půl roku a nikomu o svých plánech neřekla. Na stáže na Západ už předtím občas vyjela, pokaždé se vrátila. Takže se rozhodla jít znovu touhle cestou. Na ambasádě však potřebovali razítko ze školy, což bylo v její situaci neschůdné. „Vzala jsem bramboru a to razítko jsem si do ní vyřezala a papír si orazítkovala. Prošlo to.“
Odjela v roce 1979. V té době dělala sochařinu, keramiku i design.
Do Paříže se dostala přes krátký pobyt v Německu, tamější nátura jí však nevyhovovala. Měla známého ve velkém pařížském deníku Figaro, který jí dovolil asi dva týdny nocovat na střeše budovy redakce.
„Novináři byli zvídaví. Oni o zemích za železnou oponou moc nevěděli, ani nemohli. A já, mladá holka s batůžkem, jsem pro ně byla dost exotická. Možná napsali i nějaký článek, ale měla jsem jiné starosti, než číst noviny,“ vzpomíná výtvarnice.
Žurnalisté jí tehdy pomohli. Zaručili se za ni u rodiny, kde dostala práci jako au-pair. Přes jejich kontakty se také dostala k jednomu z vedoucích pracovníků na pařížské uměleckoprůmyslové škole. Ten jí nabídl místo asistentky.
Výtvarnice chystá na příští rok divadlo i koncerty
„Zkouknul obrázky porcelánového servisu, který jsem dělala pro Karlovy Vary, a prý že měla přijet asistentka z USA. Ta však nedorazila, a jestli to tedy vezmu. Neuvěřitelná klika!“ popsala žena.
Díky ateliérům, sádrařské dílně a keramické peci mohla zase tvořit. „Po třech letech jsem už mohla být na volné noze. Táhlo mě to na francouzský venkov. Vdala jsem se a měla tři děti. Ačkoli jsem žila na zámku a měla k dispozici ateliéry na statku, v manželství jsem se šťastná moc necítila,“ říká Roučka.
Před 13 lety, to už se znovu mohla vracet i do rodné země, potkala toho pravého. „Byla to dávná láska, setkali jsme se už kdysi a znovu nás svedla dohromady práce. On je hrnčíř, pomáhal mi odlévat sochy a já ho pozvala do Českého Krumlova na výstavu. Přijel...,“ vypráví žena. Oba prý doufali, že láska odezní, ale naopak sílila. „Nakonec mi na to ten můj hrabě přišel a vyhodil mě.“
Šťastné roky nyní Eva Roučka tráví střídavě s manželem v Provence, nebo sama, s dětmi a vnoučaty či přáteli na statku v Břasích. Jediné co jí v tomto koutě Rokycanska chybí, je kultura. A tak se rozhodla, že přispěje sama.
V upravené stodole, kde stále voní seno, pořádá výstavy a plánuje různé kulturní akce. „Chystám na příští rok divadla, bude kino, koncerty. Také opravuji loutkové divadlo po své mamince. Nic výdělečného, chci se bavit a budu ráda, když se budou bavit i ostatní. Už teď se těším.“
