V Česku jsou v malém městě provozovny třeba tří nebo čtyř obchodních řetězců. Mluví se o tom, že kvůli tomu mají provozovnu lidově řečeno na každém rohu, mají vysoké náklady a vysoké ceny. Může to tak být?
Dávají také hodně peněz do marketingu. Třeba Lidl do něj dává ročně 100 milionů korun, možná víc. Důvodem je to, že se jednotlivé řetězce perou mezi sebou o zákazníky. Česko je po roce 1989 lákalo kvůli tomu, že je ve středu Evropy. Stali jsme se pro ně pokusnou laboratoří i proto, že v Česku nebyl problém za dobré peníze cokoli postavit. Nebyla tu žádná legislativní opatření a městské úřady šly obchodním řetězcům často na ruku. Pustily je do center měst, kamkoli si ukázaly.
Dnes si ale jdou po krku a hlavně jsou nešťastní, že naučili lidi na akce a že v nich mají obrovský podíl prodejů. Při akcích jdou i na 60 procent ceny, ale s tím, že regálové ceny jsou naopak vysoké. Je také pravda, že žádný zákon o významné tržní síle obchodní řetězce neomezil. Výsledkem je to, že ze zpracovatelů slevy dostat dokážou. Antimonopolní úřad myslel, že si je ohlídá, ale je jisté, že kdo má sílu, ten vyjednává a dodavatelé jsou často zticha, protože jsou rádi, že od nich řetězce berou velké objemy zboží.
Do Česka prý jde z Ukrajiny obrovské množství kuřecího masa, které se přebaluje na Slovensku a vozí se do Česka jako slovenský produkt.
