Šéf plzeňských dopravních policistů Vladimír Toman. (19. 2. 2021)

Šéf plzeňských dopravních policistů Vladimír Toman. (19. 2. 2021) | foto: Petr Eret, MF DNES

Český řidič rád porušuje předpisy, je v tom švejkování, říká policista

  • 51
Vladimír Toman pracuje čtyřicet let u dopravních policistů. Dvanáctým rokem vede odbor služby dopravní policie Krajského ředitelství Plzeňského kraje a velí asi 300 policistům. Od roku 1981, kdy do služby nastoupil, se provoz na silnicích o dost zvýšil, řidiči ale páchají stále stejné přestupky.

Po střední škole nastoupil Vladimír Toman k policii. V kalendáři bylo 1. března 1981, když odjel do tehdejší školy veřejné bezpečnosti. Na první praxi byl vyslán do Liberce. 

„K dopravní policii. Jako by mi to bylo předurčené. I v Praze mě ještě na škole poslali k dopravce. Když jsem 1. ledna 1983 nastupoval na krajské ředitelství v Plzni, kam jinam než k dopravákům. Od té doby je součástí mé uniformy bílá čepice,“ vypočítal jeden z nejdéle sloužících dopravních policistů v Plzeňském kraji Vladimír Toman. Dvanáctým rokem je vedoucím odboru služby dopravní policie Krajského ředitelství Plzeňského kraje. 

Když začínal u tehdejší veřejné bezpečnosti, provoz byl v západních Čechách úplně jiný, než je dnes. 

„Nedocházelo k tak velkým přesunům lidí mezi okresy a kraji, protože většina měla zaměstnání v bydlišti nebo jeho nejbližším okolí. Dnes se ráno přesouvá jeden okres do druhého za prací, odpoledne se zase vrací. I v dobách, kdy jsem u dopravní policie začínal, jezdili lidé rychle nebo pod vlivem alkoholu. Většina přestupků, které jsme řešili tehdy, je i dnes, nezměnily se ani nejčastější příčiny dopravních nehod,“ podotýká Toman. 

Volha, žlutá motorka a radar, který dokázal pořídit použitelnou fotografii vozidla viníka i ve tmě. S tím se dnes a denně potkával v 80. letech, když v Plzni nastupoval do služby. Na silnicích byli policisté často ve škodovkách nebo žigulících s označením VB, z nich dohlíželi na provoz. Dnes dopravní policie disponuje velkým množstvím moderní techniky.

Práce dopravního policisty je rozmanitá

„Máme nádherné motocykly BMW, superby, nejnovější radarovou techniku. Používáme monookuláry, kterými dokážeme dohlédnout kilometr daleko, laserové radary i další vybavení. Ve třech vozech je technika pro zjišťování, zda má vozidlo zaplacený dálniční poplatek, zda je po projíždějícím autě vyhlášené pátrání a má platnou technickou prohlídku. V letošním roce získáme techniku na vzdálenou i běžnou kontrolu tachografů u nákladních aut a autobusů, s její pomocí dokážeme odečíst denní režim řidiče. Máme auto s vybavením pro vážení dalších vozů. Techniky je hodně,“ vypočítává.

Dopravní policisté však působí i preventivně. „Pomáháme také při dopravních soutěžích mladých cyklistů. Zajišťujeme, aby fungovala doprava při velkých sportovních a kulturních akcích. Součástí naší práce jsou doprovody nadměrných nákladů i významných delegací. Zajišťovali jsme s ochrannou službou i všechny návštěvy prezidentů v kraji. Když to řeknu jednoduše, práce je to rozmanitá, ale musí se dělat srdcem,“ podotýká policista. 

V Plzeňském kraji velí v současnosti asi 300 dopravním policistům. Někteří řidiči ale hlídku nemusejí zahlédnout třeba i měsíc.

„Když vezmu počet lidí na dopravních inspektorátech a rozlohu kraje, který musejí obsáhnout, prioritně je posíláme do míst, kde dochází k ohrožování bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Sloužíme ve dne i v noci. Z toho logicky vyplývá, že malé vesničky v pohraničí mimo hlavní tahy nebudou tak intenzivně sledované, jako větší město v regionu. V nich dohled běžně zajišťuje pořádková policie. Vycházíme z pohybu lidí a vozidel na daném území,“ vysvětluje Toman. 

Kdyby v Plzeňském kraji nastoupilo dalších 200 dopravních policistů, jejich bílé čepice, košile a žlutozelené reflexní vesty nebo bundy s nápisem Policie by se mohly objevit kdekoli mnohem častěji. 

„Současné úkoly zvládáme, ale při větších počtech by byly dopravácké uniformy více vidět. Nemuseli bychom vytvářet speciální dopravně-bezpečnostní akce, zvládalo by se to při běžném výkonu služby. Řidičská veřejnost by si snáze zvykla na pravidelnější dohled a častější přítomnost dopravních policistů by měla i preventivní dopad. Řidiči by si uvědomili, že je potřeba více se věnovat provozu, třeba by dříve sundali nohu z plynu a ubylo by i agrese,“ naznačil muž se čtyřicetiletou policejní zkušeností. 

Nezastírá, že tato práce člověku i dost bere. V očích některých lidí jsou dopravní policisté ti zlí, kteří rozdávají pokuty řidičům i chodcům, něco jim nařizují nebo zakazují. 

„Ať chceme, nebo ne, my, kteří máme ‚dopravačinu‘ v sobě, se snažíme i ve svém bydlišti upozorňovat lidi, aby něco nedělali špatně. Naší snahou je docílit, aby se nejen na silnici k sobě chovali slušně. Aby se předcházelo agresi, vybržďování a dalším podobným nebezpečným aktivitám, kterých obrovsky přibývá. Za roky, kdy se pohybuji v silničním provozu, se snažím víc a víc předvídat. To by měl mít v sobě každý řidič. To nedokážou zejména mladí a začínající řidiči. Každému se někdy stalo, že zůstal stát v křižovatce, i když do ní už neměl vjíždět. Když tam pak stojí, ostatní na něj najíždějí. Řidiči troubí, ukazují si na čelo, jsou tam posunky. V lepším případě. Přitom to jde přejít mávnutím ruky, povznést se nad to, pokud nedošlo ke střetu. Ale stále častěji jsme svědky, že při pocitu omezení tím druhým se vše řeší agresí. Řidiči proti sobě vybíhají, rozbíjejí tomu druhému auto, používají při tom různé věci, třeba i mačety. Kvůli pocitu, že ten druhý nedal přednost. To je věc, kterou na silnicích opravdu nechceme,“ uvedl.

Vladimír Toman

  • Do policejní školy nastoupil 1. března 1981.
  • Po dokončení školy nastoupil 1. ledna 1983 k dopravní policii na tehdejší Krajskou správu SNB v Plzni.
  • Díky svému zájmu o techniku se stal specialistou na schvalování vozidel do provozu.
  • Mimo jiné přezkušoval učitele autoškol, ti měli povinné přezkoušení každých pět let.
  • Byl zástupcem vedoucího krajské dopravní policie, spadali pod něj policisté z dálničních oddělení v Plzeňském kraji.
  • Od roku 2009 je šéfem dopravních policistů v Plzeňském kraji.

Po otevření hranic na konci roku 1989 začal prudce růst na silnicích západních Čech počet vozidel. Přibývalo havárií, těžce zraněných. Někteří cizinci tehdy měli pocit, že Československo na začátku 90. let bylo místo, kde si mohli dělat, co chtěli. Řada domácích je nesmyslně kopírovala. Když policisté přitvrdili, začalo přibývat ujíždění. Ať kvůli přestupkům nebo od nehod. 

„Je to v mentalitě. Český řidič rád porušuje předpisy, je v tom české švejkování, ale hrozně nerad za to nese důsledky. Enormně přibylo řidičů, kteří se snaží zpochybnit naše zjištění, s radami advokátů se snaží najít cestu, jak se postihu vyhnout. Vzpomeňme, jak velice módní byla jeden čas takzvaná osoba blízká, která se dala použít téměř na vše,“ ukazuje Toman na příkladech, proč je někdy tak složité udržovat pořádek na silnicích. 

I když po silnicích jezdí stále modernější a bezpečnější auta, v posledních letech umírá při nehodách v kraji průměrně mezi 35 až 40 lidmi. To je jako kdyby vymřeli všichni obyvatelé malé vesničky s patnácti domy. 

Za tragédiemi je mnohdy zbytečný hazard, přeceňování svých sil a slepá víra v asistenční systémy, kterými jsou moderní auta prošpikovaná. „Když někam jedu, nejdůležitější je se vrátit živý a zdravý domů. Jestli to bude o 10 minut později? V porovnání s lidským životem není 10 minut nic. To ale mnoho lidí v sobě pořád nemá zakódované. My se nedožijeme doby bez nehod. Ani umělá inteligence vše nezachrání. I když většina nehod je kvůli selhání člověka, ani technika není neomylná,“ upozorňuje dopravní policista. 

I bezhlavé spoléhání se na asistenty kontroly trakce, hlídání jízdních pruhů a další pomocníky může vést ke karambolu, když člověk nepoužívá vlastní rozum.

V noci 15. února se Toman vracel do Plzně z bývalého dálničního přechodu s Německem v Rozvadově, hustě sněžilo. Projel sypač s pluhem, za chvíli byla na dálnici zase vrstva sněhu. 

„V tu chvíli zpomalíte a jedete v pravém jízdním pruhu. Třeba ve vláčku aut, pomaleji, ale jedete. Je to lepší, než se vrhnout do levého, kterým za téhle situace téměř nikdo nejede, je tam neupravená vrstva sněhu. Přesto do levého vjede zánovní auto s náhonem všech čtyř kol výrazně vyšší rychlostí, a žene se vpřed. Při takové jízdě může lehce dojít k tomu, že i na všechny počítačem řízené asistenty ve voze to už bude moc, někde auto lehce podklouzne a po nárazech do svodidel skončí rozbité. Pak se šoféři diví, jak je možné, že se jim něco takové stalo s tak drahým autem,“ vypráví. 

Na těžké chvíle je nejlepší mít dobrého parťáka

Podle něj řidiči přitom zapomenou na zcela základní věc. „Fyzika je jen jedna a těžko se dá ošálit. Výborná věc, kterou automaticky používám, je parkovací asistent. Hodně pomáhá, protože z bezpečnějších aut je stále hůře vidět. Ale spoléhat při jízdě jen na asistenta hlídajícího bezpečný odstup a místo bedlivého sledování provozu se věnovat něčemu jinému? Ne, to opravdu ne. Šofér musí být na řízení plně koncentrovaný. Co když najednou vběhne do silnice dítě? Tady asistent příliš nepomůže,“ varuje zkušený dopravní policista. 

Ač nosí uniformu dopravního policisty, Vladimír Toman říká, že nikdy netoužil vyšetřovat dopravní nehody, i když je také musel řešit. Jeho bavila především technika. Byl jedním z těch, kteří schvalovali vozidla do provozu, dokud policie vedla evidenci vozidel a řidičů, dělal i to. A také v té době každých pět let přezkušoval učitele z autoškol na západě Čech. Byla to podle něj možnost, jak ovlivnit začínající řidiče přímo v autoškolách. 

I mezi dopravními policisty jsou lidé, kterým se dělá špatně při pohledu na krev. „Pak nemá smysl zařazovat takového člověka na řešení dopravních nehod. Na druhou stranu, žádný policista se ve službě nevyhne tomu, že bude u místa závažného činu nebo těžké nehody. Jsou na takové situace dopředu připravovaní. Existují různé postupy, jak se s tím vyrovnat, máme vlastní psychology. Navíc je u policie mnoho dalších činností, kde takoví lidé mohou sloužit,“ dodává 

Z vlastní zkušenosti říká, že každý muž i žena v uniformě zažili stavy, kdy se cítili hodně špatně. Sám byl také členem týmu posttraumatické intervenční péče. 

„Úplně nejlepší je mít parťáka, se kterým zajdete na pivo a vypovídáte se. Takového, který vás nebude litovat, nebude se vám smát. Všechno probereme, vypovídám se a uleví se mi. Někdo se uvolní štípáním dříví, někdo se vykřičí v lese. Každý to máme jinak. Pokud v sobě ale tyhle pocity kumulujete a problémy neřešíte, nastane okamžik, kdy tělo vám dá najevo, že takhle to už dál nejde. I když nosíme uniformu, my sami ani okolí nesmí zapomenout, že jsme pořád hlavně lidé,“ říká Toman.