Veronika Hindle vytváří kostýmy pro muzikálové inscenace Divadla J. K. Tyla v Plzni. (30. 8. 2017) | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Kouzelné věci mohou děti ovlivnit na celý život, říká návrhářka kostýmů

  • 0
Výtvarnice Veronika Hindle navrhuje kostýmy pro divadelní představení už deset let. Ostravská rodačka, která žije v Americe, poprvé pracovala na dvou představeních plzeňského Divadla J. K. Tyla. „V muzikálech se může člověk dokonale vyřádit,“ řekla v rozhovoru pro MF DNES.

Dcera scénografa a výtvarníka Alexandra Babraje a herečky Zdenky Babrajové žije od roku 2002 s manželem trvale v New Yorku. Na plzeňské scéně pracovala na dvou inscenacích - Zahradě divů a na muzikálu Chyť mě, jestli na to máš.

„Odmalička jsem kreslila a malovala, viděla jsem, jak tatínek pracuje. Tuto práci jsem znala, ale že se budu sama věnovat kostýmnímu výtvarnictví, mě nikdy nenapadlo. Naši mě vždycky od divadla zrazovali,“ usmívá se sympatická blondýnka.

Návrhářka Veronika Hindle

Nyní jako kostýmní výtvarnice pracuje pro české scény. Mimo jiné navrhla kostýmy pro inscenace Ztřeštěné námluvy, divadelní verzi muzikálu Mrazík a Evitu v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, pro Divadlo F. X. Šaldy navrhla kostýmy k inscenacím Sugar (Někdo to rád horké), Zpívání v dešti a Mam’zelle Nitouche. S Městským divadlem Brno spolupracovala na kostýmech k muzikálům Zorro, Mladý Frankenstein a Let snů LILI.

„Mám ráda hezké věci. Myslím si, že kouzelné a pěkné věci můžou ovlivnit děti na celý život, udělají je šťastnějšími. V Zahradě divů jsou kostýmy spíše ve stylu fantasy,“ prozrazuje Veronika Hindle.

Co vás k návrhářství nakonec přivedlo?
Smutná okolnost. Nečekaná smrt mého tatínka. Měl zrovna začít pracovat v Ostravě na inscenaci Frimlovy operety Tři mušketýři. Byla jsem tehdy v mírné depresi a maminka sama navrhla, že bych mohla za tátu ty Tři mušketýry udělat. Tatínek působil zejména v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, pracoval i pro televizi a další divadla, mimo jiné navrhoval Bludišťáka. A když s tím sama maminka přišla a pan ředitel souhlasil, řekla jsem si: Proč ne. Zkušenosti jsem měla, vyrůstala jsem v divadelním prostředí. Ale ještě než jsem začala na Mušketýrech pracovat, šla jsem studovat v New Yorku Fashion Institute of Technology kostýmní návrhářství a styling. Po Třech mušketýrech přišly další nabídky. Manžel je sice Angličan, ale bydlíme v New Yorku. A já jsem pendlovala mezi USA a Českem, do toho jsem dělala školu. Když se mi narodila dcerka, musela jsem své aktivity poněkud zredukovat.

Zatím jste navrhovala především kostýmy pro muzikály...
Vlastně máte pravdu. Je to ale shoda okolností. Začala jsem muzikálem a pak přicházely nabídky právě z této oblasti. Nějak to tak samo vyšlo. Nechtěla bych být ale zaškatulkovaná jako muzikálová výtvarnice. Hrozně ráda bych si udělala balet. Táta dělal spoustu baletů a balet je krásná věc. Kostýmy pro operu bych také ráda navrhovala, to je zase dramatičtější záležitost. Ale muzikály mám opravdu ráda. Z devadesáti procent jsou veselé, barevné, výpravné, a to mě těší. Jsem pozitivní člověk a v muzikálech se můžu vyřádit.

Na jakých projektech jste pracovala v zahraničí?
Naposledy jsem dělala v Anglii hru se scénografem Davem Bensnem, s nímž spolupracuji i nyní v Plzni na obou inscenacích. V USA jsem se věnovala především fotografickému stylingu.

Jak se v práci kostýmní výtvarnice promítne studium stylingu?
Jsem za něj hrozně vděčná. Člověk se na něm naučí pracovat s detaily, propojit vizáž s oblečením, dát tedy postavě kompletní podobu. Studium kostýmního návrhářství společně se stylingem pro mne bylo velmi důležité. Když navrhuji kostýmy, jsem připravena do všech detailů nejen v oblečení, ale i v líčení či úpravě vlasů. Současně s kostýmem si okamžitě vybavuji paruku, veškeré doplňky, ozdoby, kreslím hned například i náramek, nehty, boty.

Máte malou dcerku, berete ji na představení?
Teď už chodí do školy, je to tedy obtížné. Než začala školu navštěvovat, byla v Čechách se mnou po celou dobu přípravy inscenace. Brala jsem ji s sebou po premiéře na děkovačku, takže vlastně stejně jako já vyrůstá už v divadelním prostředí.

Jestlipak vám radí při navrhování kostýmů?
Její reakce vnímám a zamýšlím se nad nimi. Nedávno jsem kreslila pohádku, ukázala jsem jí obrázek a chtěla jsem vědět, zda jí připadá návrh strašidelný. Nepřipadal. Její připomínky beru v úvahu. Dětské oko totiž vidí věci jinak než dospělý a u inscenací určených dětem je taková konzultace rozhodně přínosná. Na muzikál Chyť mě, jestli na to máš, který se odehrává v 60. letech minulého století, jsem si ovšem jako poradce brala zase maminku a naši anglickou babičku. Šedesátá léta miluju.

Který žánr máte nejraději jako posluchač?
Těžko říci. Muzikál mám ráda, i balet, například Prokofjevova Romea a Julii, to je tak krásná hudba. Operu mám taky ráda, nádherné melodie, dramata, ale upřímně – mám raději opery, které netrvají tři hodiny.

Čím byste byla, kdybyste nebyla výtvarnicí?
Studovala jsem ekonomickou školu, marketingu a promotion jsem se věnovala několik let. Pak jsem pracovala v Americe v New Yorku v investiční firmě, což mě ale nebavilo. Až po tátově smrti jsem se ocitla tam, kde jsem. Člověk nikdy neví, kam se v životě posune. Ztrácíme a nacházíme. Otevírají se nové dveře, osud ukáže nové cesty, události na sebe navazují. Já nyní vlastně pokračuji v tátově práci. A baví mě to.

Našla jste se?
Ano. Jsem šťastná, že manžel má dobrou práci, já mohu pracovat a zároveň se věnovat i dítěti. Práce v zahraničí je časově mnohem náročnější a dokud je dcerka malá, vítám, že mohu pracovat na inscenacích v Česku. Jezdím sem ráda, mám tu kamarády a na každý návrat sem se těším.