Čtyřiatřicetiletý vědec pracuje ve vedení plzeňského Biomedicínského centra, přednáší na lékařské fakultě, zkoumá bakterie a jeho zálibou je chov včel. Za svoji vědeckou práci získal také cenu nadačního fondu Neuron.
Jste manažer, vědec, učitel... Čím se cítíte být nejvíc?
Považuji se z jedné třetiny za úředníka, ze třetiny za učitele mikrobiologie a ze třetiny za vědce.
Stal se z vás známý vědec. Měl jste k bádání a vědě nakročeno od mládí?
Vědecká kariéra se začala rýsovat až tak ve druháku, třeťáku na Fakultě aplikovaných věd ZČU. Tam to bylo spíš o počítání a matematickém modelování. Mě to ale táhlo více k biologickému směru. I proto jsem pak pokračoval v doktorském studiu na lékařské fakultě. Protože jsem včelař, zabýval jsem se nejprve bakterií, která postihuje včely. Na lékařské fakultě ale bylo nutné se zaměřit i na něco jiného a bylo mi zhruba v roce 2005 doporučeno zajímat se o problém antibiotické rezistence, tedy odolností bakterií vůči antibiotikům. Zaměřil jsem se na jednu skupinu bakterií, u kterých se ukázalo, že je možné pozorovat odolnost vůči všem možným antibiotikům. Bakterie, které způsobují ta nejvážnější onemocnění, jsou ze skupiny, která by zdravému člověku příliš neublížila. Ale pacienti oslabení po předchozích zákrocích často potřebují antibiotika a ta na ně nezabírají. Například pacienti na jednotkách intenzivní péče se většinou bez antibiotik neobejdou, protože tam je riziko vzniku infekce velké.
Je pravda, že jsme si hodně odolné bakterie vypěstovali v podstatě tím, že se příliš užívají antibiotika a bakterie mají dost příležitostí se jim naučit odolávat?
Je to tak. Problém je hlavně ve státech, kde jsou antibiotika běžně dostupná třeba i bez lékařského předpisu a kde se používají téměř na všechna, i banální, virová onemocnění. Jedná se například o Indii, ale také evropské státy jako Řecko nebo Itálii. To jsou státy, kde je spotřeba antibiotik obrovská, a tam rezistence bakterií vůči nim vzniká. Víme, že například v Indii nebo některých částech Afriky se v pitné vodě mohou odolné bakterie vyskytovat. I turista je může přivést do Česka v zažívacím traktu. Víme, že genetickou informaci zodpovědnou za rezistenci si bakterie mohou vzájemně předávat. Pod tlakem antibiotik se ona odolnost v populaci fixuje. A pokud se nám superodolné bakterie začnou šířit do prostředí, je to veliký problém. Ty nejvíce rezistentní bakterie se k nám dostaly s pacienty, kteří byli hospitalizovaní například po dopravních nehodách nebo úrazech právě v Itálii nebo Řecku.
Vy jste tedy vymyslel zbraň proti bakteriím odolným vůči antibiotikům?
To by bylo úžasné, ale takovou zbraň jsme nevymysleli. My jsme vymysleli metodu, která může velmi rychle odolné bakterie odhalit a prokázat, jaký je mechanizmus rezistence. Pak je mnohem jednodušší si s nimi poradit, protože se ještě nestihly rozšířit mezi jiné pacienty. Vývojem nové metody se nám podařilo zkrátit hledání nebezpečných bakterií ze dvou dnů na jeden den. Zkrácení o den může mít v tomto případě poměrně zásadní význam nejen pro zastavení šíření, ale i pro konkrétního pacienta, kterému jsme pak schopni dřív navrhnout optimálnější léčbu. Dává to možnost sestavit například kombinaci antibiotik, která bude situaci vyhovovat.
Některé objevy někdy přinese náhoda. Jak jste na novou metodu přišel vy?
Taky to byla náhoda. Byl to nápad, jak využít hmotnostní spektrometr. Tento přístroj umí zobrazit hmotnost jednotlivých molekul s přesností lepší než půl atomu vodíku. Zajímalo mě, jestli když smícháme bakterie s antibiotikem, budeme schopni vidět dané antibiotikum a případnou změnu jeho hmotnosti. Ukázalo se, že to možné je.
V medicíně o nových metodách rozhoduje to, jak jsou nákladné. Kolik bude stát používání vašeho vynálezu?
Dá se říct, že jde o koruny, je to velice levné a přístroje jsou v mnoha diagnostických laboratořích dostupné. Cena tedy nebude pro využívání naší metody překážkou.
Univerzální antibiotikum nelze najít, říká vědec
A víte o nějaké jiné možné překážce?
Musíme vysvětlit lékařům, že superodolné bakterie mohou být velký problém. A musíme vysvětlit mikrobiologům v laboratořích, že se opravdu jedná o problém, který stojí za to řešit. Jde o to, že v některé nemocnici se například můžou superodolné bakterie objevit třeba jednou do roka. Letos bylo takových případů v České republice na třicet. To znamená, že výsledky testů budou v našich podmínkách většinou negativní. Některé kolegy tedy může takové testování demotivovat a ztratí obezřetnost. Přitom v zemích, kde mají se superodolnými bakteriemi problém, se jejich diagnostika provádí už zcela automaticky. Pokud se u nás testování podcení, otevřou se dveře, aby se nebezpečné bakterie rozšířily. Mohli bychom potom doplatit na to, že se jich lidé ještě málo bojí.
Pokud sledujete odolné bakterie, máte pocit, že závod s nimi mohou lidé vyhrát?
Definitivně ne. Ale pokud se podíváme například do Francie, kde se podařilo snížit používání antibiotik zhruba před pěti lety, vidíme, že i u bakterií, které způsobují běžné infekce, se jejich rezistenci vůči antibiotikům podařilo snížit. Například ve skandinávských státech se antibiotiky hodně šetří a výskyt odolných bakterií je tam velmi nízký. Pokud budeme antibiotiky také šetřit, pak jsme schopni výskyt rezistentních bakterií snížit. Ve vyspělých státech se dá základními preventivními hygienickými opatřeními rozvoj rezistentních bakterií zabrzdit. Je zapotřebí vysvětlovat lékařům, že v některých případech antibiotika nejsou nutná, a pacientům říkat, že nejsou všespasitelná a na všechno.
Bude možné se jednou superodolných bakterií zbavit například vynálezem nového léku, který se s nimi vypořádá jednou pro vždy?
Skutečně nelze najít antibiotikum univerzální a účinné na všechny možné bakterie. Odolnost bakterií na nové látky se může vyvinout do několika měsíců od jejich zavedení do praxe. Takže se obávám, že nikdy nemůžeme vyhrát, ale můžeme ten proces pouze zpomalit. Můžeme vytvářet prostor pro vznik nových antibiotik, ale zase to bude „dočasná“ záležitost.
Co máte ve své vědecké kariéře naplánováno dál?
Chceme s kolegy najít odpověď na to, jak se superodolné bakterie chovají v organizmu. Většinu znalostí máme z jejich chování v laboratořích. Studie na pacientech v tomto případě ovšem možné nejsou. Přesto bychom s pomocí modelů chtěli odpovědět na to, co superodolné bakterie v těle dělají a jak je možné proti nim zasáhnout. Třeba nebudeme schopni vyvinout nový lék, ale budeme možná schopni říct, že nějaký lék v kombinaci s dalším antibiotikem je schopen si s infekcí poradit mnohem lépe.