Nikolaji, kterému nikdo neřekl jinak než Kolja, bylo 28 let, když jej v Afghánistánu při návratu z patroly v květnu 2007 zabila lavina bahna a kamení. Přišla nečekaně. V té době s parťákem Milošem zachraňoval věci z auta, pod kterým se utrhl kus silnice.
Profesionálním vojákem je rovněž jeho dvojče Alexandr. Také on prošel misemi, byl v Kosovu a dvakrát v Afghánistánu. Teď je instruktorem, který mimo jiné jako rozhodčí hodnotil v přípravě vojáky, kteří jsou v afghánské misi nyní.
"O tom, co se tam v úterý stalo, vím jenom z médií. Je těžké o tom mluvit, když si uvědomíte, že jste je před několika měsíci viděl, že je znáte. Připravený můžete být, jak nejlépe umíte, ale pokud nastane podobná situace, jak byla popisovaná nyní, není v moci žádného příslušníka to ovlivnit," říká k tragédii.
Při tom se bezděky podívá na fotografii svého bratra, která je v obýváku postavená na poličce jen kousek od televize.
Když se dozvěděl, co se bratrovi stalo, hlavou se mu prý honily všelijaké myšlenky. Přemýšlel, co dál. V armádě zůstal.
"Život musí jít dál. Je to práce, která mě baví, naplňuje mě to. Nevidím důvod, proč bych ji měnil. Tragédie se může stát v jakémkoli zaměstnání," říká k tomu Alexandr Martynov.
Jeho matka Marie Kestlerová má stále v paměti, jak se stěhovali začátkem 90. let z Moskvy do České republiky. V roce 1998 sourozenci získali české občanství
Kolja pár týdnů poté dostal povolávací rozkaz na základní vojenskou službu. Saša rukoval o rok později, protože ještě dodělával školu. Oba kluci se pak rozhodli, že v armádě zůstanou.
Později přišli s tím, že pojedou jako vojáci na mírové mise. Máma se o ně strašně bála. „Ale co mám dělat? Nejsou malí, je to jejich práce. Chodí do práce, za tu dostávají peníze jako každý, kdo do práce chodí. Žádné miliony ale nevydělávají, to šíří jen závistiví lidé,“ naráží Marie Kestlerová na to, co někteří lidé píší v diskuzích na internetu.
Překvapilo ji, jak vojáci z misí drží pospolu. Poprvé se o tom přesvědčila, když zařizovali Koljovi pohřeb. Tehdejšímu veliteli brigády rychlého nasazení Aleši Opatovi se tehdy svěřila, že doufá, že se nevidí naposledy.
Tragédie rodinu těžce poznamenala, ale také stmelila
„Řekl mi: ‚Nebojte se, paní Kestlerová, paragáni nikdy nezapomínají.‘ Dnes přesně vím, co to znamená,“ říká Marie Kestlerová.
Kolja měl skvělé kamarády. Každý rok jezdí do Štěnovic. Třeba jen projíždějí, ale za Koljou na hřbitově se musí zastavit a pak aspoň nakouknout domů ke Kestlerům.
„Běžně se tu zastaví na kávu. Říkají mi mámo, já jim říkám moje dětičky. Přála bych všem rodičům, jejichž klukům se na misích cokoli stalo, aby to takhle fungovalo i u nich. Tihle jsou neskuteční. Opravdu žijí jeden za všechny a všichni za jednoho. Dělají si jeden z druhého srandičky, ale každý každému kdykoli pomůže. Nikdy jsem si nemyslela, že by tohle mohlo někdy v reálu být, ale je to tak,“ říká se slzami v očích Marie Kestlerová.
Tragédie z Afghánistánu rodinu těžce poznamenala, ale také stmelila. Na Vánoce 2007 oznámil Saša mámě, že bude mít s manželkou dítě. O jméně dlouho nepřemýšleli. Pro kluka měli vybrané jméno Nikolaj, pro holčičku Nikolka. Narodila se holčička.
Těla padlých vojáků přepravil do ČR armádní speciál (10. července 2014)
10. července 2014 |
