Je sobotní poledne a žokej Josef Váňa místo oběda pendluje mezi deseti koňmi, s nimiž přijel na dostihové závodiště v Pardubicích. Slavný žokej přijel před hodinou, ale koně už jsou v boxech stájí asi dvě hodiny. Uklidňují se po cestě.
„Každého koně a jezdce své stáje bedlivě sleduji, abych mohl pro příští dostih probrat, co se dá ještě zlepšit,“ říká Váňa. Sám si v závodu, který pojede v 17 hodin, věří. „Proč ne, koně mám dobrého a bez víry dostihy ani běhat nejdou. Každý žokej jde do závodu s tím, že chce uspět,“ říká.
Váňa je hlavní osobností týmu, organizuje všechno. Sám sedlá každého koně, protahuje jim před závodem nohy, podlézá je, obhlíží. Je to rituál, ke kterému patří i jistý neklid. Na otázku, jestli nebyl před dostihy nervózní a spal, však Váňa odpovídá, že má den před akcí takových starostí, že spí jako zabitý.
Zdá se, že vše funguje, kolem půl jedné odpoledne však Váňu vyruší z předstartovního napětí nečekaný telefon. Někdo oznamuje, že jeden z řidičů Váňova týmu měl v zahraničí nehodu.
„Martin boural ve Francii, vzali mu papíry. Potkal se s nějakým borcem, ale snad nic vážného,“ oznamuje lidem z týmu.
Žokej se nenechá zprávou vyvést z míry a vypráví, jak se připravuje na dostih, kterým se za chvíli kvalifikuje na Velkou pardubickou.
„Tak čtrnáct dní před závody přestanu pít pivo,“ říká a jeho soustředěný, až přísný výraz na chvíli mizí. „Piju denně tak tři čtyři malá piva, a kdybych si je neodpustil, neměl bych váhu, kterou dnes mám,“ vysvětluje a dodává, že před dostihy jezdí více na kole, více plave a bruslí. Kvůli předchozím zraněním ale nemůže běhat.
Obzvláště pečlivě prý bude sledovat závod svého syna. Pak nenadále kopne do dřevěných dveří jednoho z boxů, do kterých se neklidně dobývá jeden z jeho koní. Když se nezklidní, kopne do dřeva znovu. „Hej!“ okřikne koně.
„Nevím, co chce. Asi má hlad. Ale kůň je vnímavé zvíře, takže se s ním dá komunikovat,“ řekne a zmizí v boxu u koně jménem Sandara, s nímž pojede syn. Zůstává s ním sám a vypadá to, jako by si povídali.
Váňův manažer Martin Zoubek zatím říká, že přestože Josef Váňa po loňské Velké pardubické ohlásil odchod z dostihové scény, už tehdy asi věděl, že slib poruší a že se vrátí. „On to miluje, v podstatě nepřestal jezdit, stále trénuje a toto bude už druhý jeho závod. Ale nejvíc důležitý,“ říká manažer.
Ani když spadl jeho kůň, nehnul brvou
Když Josef Váňa mladší odjede s koněm na závodiště, jde si žokej vyhledat místo, odkud bude závod pozorovat. Jde mezi diváky na jednu z nabitých tribun, lidé mu ochotně dělají místo a vítají se s ním. Za chvíli je odstartováno.
„Sandara je úplně na konci a my jsme poslední. To je asi správně. Když je kůň v dostihu vepředu, tak je vždycky problém,“ říká suše Zoubek, když Váňa mladší projede na Sandaře pod tribunami na poslední pozici.
V poslední fázi dostihu se Sandara s Josefem Váňou mladším skutečně dostává z poslední pozice na druhou a tak také projede za nadšených ovací tribuny cílem. Sám Váňa sleduje dostihy zdánlivě bez emocí. Dokonce ani když jeho koně spadli, nehnul brvou. Přestože bylo cítit, že jeho tlak stoupá na hodnotu blízkou Papinově hrnci. Jen jedinkrát zakřičel. „Pepo, jeď Pepo!“ Jinak byly jeho nejemotivnějším výrazem semknuté rty a vystrčená špička jazyku.
Původně chtěl Váňův tým přivézt do Pardubic celkem dvanáct koní. „Dva vypadli. Jednomu se urvala podkova a odtrhl si kousek kopyta. Druhý se nám zavalil v boxu a má pochroumanou zadní nohu tak, že jet nemůže,“ říká manželka žokeje Pavla Váňová.
V sedmnáct hodin jde konečně na start sám Josef Váňa. Dobíhá čtvrtý. Poráží ho syn, což Váňu netrápí.
„Dneska byl lepší. Jinak se nám moc nedařilo. Smůla,“ ulevuje si při odchodu. Ve tváři je znát obava o život jednoho ze jeho koní. Desítky minut před odjezdem totiž strávil Váňa záchranou Silver Regenta, který po pádu na popkovickém skoku bojoval o život. „Hlavně, aby přežil,“ přeje si. Poté už společně se svým týmem startuje kolonu a na nějaký čas opouští závodiště.
Už v září tu bude na poslední díl kvalifikace chystat koně znovu.
